Česká platónská společnost

Sókratés je zvláštní a přitom zásadní postava dějin filosofie. Stejně jako pro některé další rané antické myslitele je i pro něj podstatné, že své nauky nezapsal do žádného spisu. Chceme-li se dnes zabývat jeho filosofií, máme k dispozici pouze několik dobových zdrojů.

Aristofanés

Aristofanés je výjimečný v tom, že je Sókratovým současníkem (2. polovina 5. století př. n. l.). Všichni další, kteří zaznamenají Sókratovu činnost, budou patřit mezi jeho mladé žáky a znát jej budou především jako o hodně staršího učitele. Aristofanés je autorem komických divadelních her, z nichž některé se dochovaly celé, z jiných máme dnes jen zlomky. Jednou z postav Aristofanovy dobové satiry Oblaky (asi z r. 423) je též Sókratés a narážky na stejnou postavu nalezneme také v dílech Ptáci a Žáby. Věrný obraz o Sókratově činnosti v Athénách v době demokracie lze na základě díla komického básníka získat pouze obtížně. Komedie Oblaky ukazuje, že Sókratés byl v Athénách známou postavou ještě dříve, než se začal ve zralém věku věnovat výuce mladých mužů. V jeho komediálním ztvárnění se však zároveň spojuje hned několik různých typů dobového myšlení, např. zde nacházíme filosofii přírody společně s morální filosofií. Podobné spojení již z pozdějších zdrojů o Sókratovi nemáme doloženo – Sókratés bývá popisován především jako morální myslitel. Lze však nalézt i výjimky: např. v Platónově dialogu Faidón Sókratés hovoří o zájmu, který kdysi věnoval nauce o příčinách, jak ji pěstoval zejména Anaxagorás z Klazomen (Phd. 97b – 98b).

Xenofón

Důležitým zdrojem informací o Sókratově působnosti a životě, včetně toho, co a jak hlásal, jsou spisy historiografa Xenofónta. Xenofón pocházel z řad Athénské aristokracie a je typickou postavou kroužku mladých Athéňanů, kteří následovali Sókrata při rozhovorech v době vrcholu jeho činnosti na konci 5. století př. n. l. Xenofón se (na rozdíl od Platóna) většinou nesnaží začlenit postavu Sókrata do své literární fabulace, naopak popisuje části rozhovorů, jež se s velkou pravděpodobností udály a jichž byl jejich zapisovatel sám svědkem. Přestože Sókratés nebyl na poměry Athén té doby standardním učitelem, sledovalo jej v průběhu jeho myslitelské činnosti množství různorodých osobností. Jejich filosofické názory, hlavně pak jejich etická hlediska, často ve střetu se Sókratovým způsobem vedení filosofického rozhovoru, zachovávají Xenofóntovy spisy Memorabilia (Vzpomínky na Sókrata), Hostina, Obrana Sókrata. Zde můžeme nalézt typické rysy sókratovského filosofování, např. nezištnost a odmítání nechat si za účast následovníků v kroužku platit (popis rozhovoru se sofistou Antifóntem, Mem. I, 6, 1, 1.), zaměření na otázky ovládání vlastních tužeb (v rozhovoru s Aristippem z Kyrény, Mem. II, 1, 1, 1.) a v neposlední řadě též Sókratovo zaměření na dialogické prokázání neznalosti v předem ohlášeném umění. Sókratův zájem o podobná témata teorie jednání jednotlivce v obci potvrzuje ve svých pojednáních i Aristotelés, který zde z historického hlediska mluví o myšlenkách, jež náleží Sókratovi, a odstiňuje je od myšlenek Platónových (např. Met. I, 6, 987b 1–4).

Platón

Obraz Sókrata, jak jej známe dnes, je z velké části odvozen z Platónových dialogů, které s tvůrčí literární invencí zachycují Sókratovu myslitelskou činnost. Děj dialogů je až na malé výjimky situován do města, které je vhodným prostředím pro postavu filosofa Sókrata. Sókratés dialogů se nevěnuje žádné placené práci, a také zastávání obecních úřadů se věnuje pouze z povinnosti. Daleko důležitějším motivem jeho vystupování v obci je pro něho specifická pedagogická činnost, jíž v rozhovorech ukazuje svým partnerům a potencionálním žákům jejich nevědění a snaží se v nich probudit touhu po tom, aby sami hledali odpovědi na takové otázky, jak se mají chovat řádní občané obce či co to znamená být ctnostný nebo uměřený (např. dialogy Lysis, Charmidés, Prótagorás). Sókratés nevychází z žádné jasně formulované nauky, již by přednášel. O svém vědění naopak prohlašuje, že se zakládá ve vlastním odhaleném nevědění (ouden oida), zatímco jiní se domnívají, že něco vědí.¹⁾ Sókratovy rozhovory využívají zvláštní prvky řeči: krátké a jasně formulované otázky typu „co je…“ (statečnost, uměřenost, přátelství, zbožnost) vyžadují partnerovy odpovědi, založené na jeho vlastní praktické zkušenosti, a přitom ukazují rozpor mezi jednáním a jeho teoretickým uchopením. Rozhovor s těmito typickými sókratovskými prvky se nazývá elenchos. Jeho prostřednictvím partner získává doklad o svém nevědění na základě svých vlastních odpovědí. V dialogu Theaitétos popisuje Sókratés působnost své řeči v analogii k porodnickému umění (maieutiké techné), kdy je schopen pomoci svým mladým partnerům v rozhovoru „přivést na světlo“ jejich odpovědi a posléze posoudit hodnotu těchto vlastních myšlenek.²⁾ Vystupování postavy Sókrata a dramatický rámec jednotlivých Platónových dialogů, který zachycuje místo, čas a příp. další okolnosti děje, v sobě skýtají jeden z možných nástrojů pro interpretaci filosofického obsahu dialogů a jejich členění podle přibližných období napsání.

Nezdá se pravděpodobné, že by Platón postupoval v dramatickém rámci všech napsaných dialogů podle předem vytyčeného rozvrhu, který by spojoval většinu do jediného dramatického pořadí. Zároveň však dramatická linka dialogů obsahuje důležitá interpretační vodítka. Např. v závěru dialogu Theaitétos se Sókratés zmiňuje o předvolání k soudu (Tht. 210d 1 – 3). Dialog Euthyfrón líčí rozhovor Sókrata cestou na soud (Euthyphr. 2a – 3e). Apologie (Obrana Sókratova) je dramatickou obhajobou na soudě, na niž navazuje dramatický rámec dialogu Kritón. Dialog Faidón je nakonec vyprávěním jednoho ze Sókratových žáků o jejich posledním rozhovoru ve vězení těsně před popravou. Důsledné hodnocení podobných narážek, prolínání časových rovin a střídání vypravěčů z hlediska dat o Sókratově životě i politickém kontextu města přináší velice zajímavé uspořádání celku Platónových dialogů.³⁾ Již podle vodítek obsažených v dramatických úvodech dialogů lze zjistit mnohé podstatné okolnosti následujících filosofických motivů. V mnohých dialozích mění rámec dialogu i několikrát časové roviny, Sókratés se v nich objevuje mladý, ačkoli je z dalšího jasné, že již není naživu, dialogy jsou vyprávěny jako reprodukce rozhovorů, jichž nebyl ani sám vypravěč přítomen, a mnohdy je také udáno přesné místo, kde se dialog odehrává.⁴⁾

Vedle dramatických stylistických prvků si badatelé všímají gramatických prvků v jazyce a tematických okruhů, jež vytyčují děj dialogu. Zejména kratší dialogy mají jasnou dramatickou stavbu, která se s malými obměnami uplatňuje ve větším množství z nich. Většina zachycuje Sókrata a po popisu místa, případně úvodního děje⁵⁾ přichází Sókratův rozhovor, který udá téma celého následujícího dialogu. Na řešení otázek ohledně tohoto tématu se vystřídá více postav dialogu, ale celý dialog může být (jak je tomu v nejkratších Platónových dílech) veden pouze ve dvou. V těchto dialozích většinou Sókratés pokládá otázku „co je…“, když se ptá po povaze vědění partnerů v rozhovoru o etických tématech (přátelství, uměřenosti, statečnosti, zbožnosti, rétorickém umění, politickém umění atp.). Tyto dialogy velmi často končí v aporii, v „bezcestí“, tedy aniž bylo dosaženo uspokojivých odpovědí na pokládané otázky a aniž by bylo výslovně uvedeno, jakou cestou je třeba odpovědi hledat.
Další skupinu dialogů podle tématu a stylu tvoří dialogy, které se zásadním způsobem týkají hypotézy idejí, tedy hypotézy existence nesmyslových jsoucen. Žádný dialog není věnován přímo idejím a jejich statusu, ale ontologie idejí je součástí klíčových dialogů, např. Faidón, Ústava, Faidros nebo Symposion. Na tyto dialogy navazuje další skupina, v níž se hypotéza idejí již předpokládá a dále rozvíjí, případně využívá k dalšímu výkladu. Podle témat a pokládaných otázek sem patří dialogy Kratylos, Theaitétos, Sofistés, Polítikos a Parmenidés. Nejodvážnější hypotézou, která se váže k této skupině dialogů, je názor, že Platón rámec všech jmenovaných dialogů rozvrhl najednou a jednotlivé dialogy postupně doplňoval do tohoto předem navrženého rámce, jenž se zároveň odráží v soustředné dramatické stavbě jednotlivých dialogů.⁶⁾
Poslední skupinu dialogů tvoří ty, jež představují filosoficky nejkomplikovanější nauky o kosmologii, tj. Tímaios a Kritiás nebo shrnují a revidují etická a politická témata, tj. Filébos a Zákony. I zde je patrný velký vliv ontologie a dialektiky používané v předchozí skupině.
Tento typ dělení dialogů do tematických a stylových celků předznamenal pokusy o provedení počítačové stylometriky výrazných gramatických a stylistických prvků. Podobná metoda byla založena na informaci Diogéna Laertia, že Platón psal na sklonku svého života dialog Zákony.⁷⁾ Rozvinutý styl Zákonů proto musel pro ostatní dialogy představovat prvek na nejvyšším stupni vývoje a od něj se postupně odvozovaly tematické a stylotvorné prvky směrem do Platónova mládí a k menší propracovanosti. Podobná dělení dialogů počítají s životními obdobími, kdy je autor sepsal, a proto je výsledkem dělení dialogů na rané, střední a pozdní.⁸⁾

c) Proléptické čtení dialogů a zprávy o Sókratově filosofii.

Četbu Platónových dialogů již od antiky provázela otázka, nakolik se v nich objevují filosofické motivy rozvíjené historickým Sókratem a kam klást předěl mezi Sókratovou filosofií a Platónovým kreativním rozvinutím této filosofie. Zásadní rozlišení nemůže být nikdy úplně přesné, přesto lze mluvit o několika oddělujících kritériích. Zatímco u Platóna lze i díky pozdější kritice (např. v Aristotelových pojednáních) sledovat výrazné prvky pozitivní nauky (dialektika, hypotéza idejí, motivy politického uspořádání), Sókratovo působení neobsahuje prvky pozitivní nauky a striktně se řídí pravidly odhaleného nevědění a jeho dokazování u partnerů v rozhovoru. Smělým předpokladem v tomto způsobu čtení je, že dialogy s výraznou postavou Sókrata v sobě obsahují cosi z jeho filosofie, tj. zaměření se na etické a jednodušší politické otázky v rozhovorech se sofisty. V tomto období měl Platón postupně tříbit styl svých dialogů a posléze do nich začleňovat vlastní filosofická témata, která v dialozích provázejí řešení etických, ontologických a hlavně politických otázek. V sókratovských dialozích se proto např. problematika idejí objevuje pouze v kontextu jazykového vyjadřování jednotlivých postav a Sókratovou metodou je elenchos.⁹⁾ Dále následují definiční dialogy středního období, kde jsou formulovány základní prvky platónské ontologie. ¹⁰⁾ Na ně navazuje kritické období započaté dialogy Parmenidés nebo Theaitétos, kde je ontologie dále rozpracována a tříbena v kontextu teorie poznání, nauk o duši a v politickém kontextu.¹¹⁾ Pro poslední období je typický ústup literární postavy Sókrata do pozadí, využití jinak zaměřených mluvčích, např. Hosta z Eleje, Tímaia nebo Athénského hosta, a výrazné prvky dialektického uvažování v souvislosti s řešením ontologických otázek.¹²⁾
Současná bádání přihlížejí ke všem výše popsaným momentům, jež Platónovy dialogy obsahují. Ačkoli je důrazně využívají pro interpretaci jednotlivých filosofických motivů, nezaměřují se již příliš na otázku pořadí, v němž mohly být dialogy napsány nebo v němž by měly být čteny.

Podle všech zdrojů byl Sókratés popraven v roce 399 př. n. l., poté, co byl svou vlastní obcí odsouzen k trestu smrti. Součást jeho obhajoby před soudem, kde stanul pro obvinění z toho, že kazí mládež a neuznává bohy, jež uznává jeho obec, je zaznamenána v Platónově i Xenofóntově dramatickém popisu této řeči pod stejným názvem Obrana Sókratova. V Platónově Apologii Sókratés do své obhajoby zahrnuje i kritiku vlastního obrazu v Aristofanových satirách.¹³⁾ Sókratův pedagogický a filosofický odkaz doznal po jeho veřejném odsouzení a vykonané popravě významný rozvoj. Platónovy dialogy zachycují ze Sókratovy filosofie to neopakovatelné, co dovede zprostředkovat pouze živý rozhovor zainteresovaných mluvčích. Zatímco Platónova filosofie podléhala masivní kritice z pozic dalších filosofických škol (Aristotelés a peripatos), Sókratův odkaz se rozvíjel v nedogmatickém způsobu filosofování a společenské kritiky. Důsledné dodržování sókratovského přístupu v posuzování názorů za pomoci jazykových a myšlenkových kritérií bylo rozvinuto v helénistické době ve skeptickém období Akademie takovými osobnostmi, jako byl např. Karneadés nebo Arkesiláos. Sókratův způsob filosofie založený na odkrývání nevědění a neopodstatněných předpokladů o vědění se postupně stal protiváhou, ale též doplněním platonismu směřujícího k metafyzickému a mystickému uchopení jednoty veškerenstva. Postava Sókrata, jak ji zachycují dramatická zpracování Platónových dialogů, měla značný inspirativní vliv i v současné filosofii.

Prameny

• Aristophanes, Birds, Lysistrata, Women at Thesmophoria, Henderson, J. (ed.), Cambridge, Harvard University Press, 2000.
• Aristophanes, Clouds, Wasps, Peace, Henderson, J. (ed.), Cambridge, Harvard University Press, 1998. (Aristofanés, Oblaky, (Šprincl, J. (přel., ed.), Praha, Rezek, 1996.)
• Aristophanes, Frogs, Assemblywomen, Wealth, Henderson, J. (ed.), Cambridge, Harvard University Press, 2002.
• Aristotelés, Metaphysics, Vol. I – II, Ross, D. W. (ed.), Oxford, Clarendon Press, 1997.
• DL – Diogenés Laertios, Vitae Philosophorum, Vol. I, Markovich, M. (ed.), Berlin, 2008.
• Long, A., Sedley, D. (eds.), The Hellenistic philosophers, Vol. II, Cambridge, Cambridge University Press, 2000.
• Xenofón, Vzpomínky na Sókrata, Bahník, V. (ed.), Praha, Svoboda, 1972.

Sekundární literatura

• Annas, J., Barnes, J. (eds.), The modes of scepticism, ancient texts and modern interpretations, Cambridge, Cambridge University Press, 1997.
• Balansard, A., Techne dans les dialogues de Platon, l’empreinte de la sophistique, Sankt Augustin, Academia Verlag, 2001.
• Kahn, Ch., Plato and the Socratic Dialogue: The Philosophical Use of a Literary Form, Cambridge, Cambridge University Press, 1998.
• Long, D., Sedley, D., The Hellenistic philosophers, Vol. I, Cambridge, Cambridge University Press, 1997.
• Ross, D., Plato’s theory of ideas, Oxford, Clarendon Press, 1951.
• Sedley, D., The midwife of Platonism, text and subtext in Plato’s Theaetetus, Oxford, Clarendon Press, 2006.
• Taylor, A. E. A., Plato: The Man and His Work, London, Methuen, 1960.
• Thesleff, H., Platonic patterns, Las Vegas, Parmenides Publishing, 2009.
• Vlastos, G., The philosophy of Socrates: a collection of critical essays, Notre Dame, University of Notre Dame Press, 1980.
• Vlastos, G., Studies in Greek philosophy, Vol. II, Socrates, Plato, and their tradition, Graham, D. W. (ed.), Princeton, Princeton University Press, 1995.
• Wyller, E. A., Pozdní Platón, Praha, Rezek, 1996.
• Zuckert, C. H., Plato’s philosophers, the coherence of the dialogues, Chicago, University of Chicago Press, 2009.