Česká platónská společnost

Mohli bychom očekávat, že téma poznání fenoménů ve světě kolem nás a prozkoumání inteligibilních schopností lidské mysli musí být, speciálně u Platóna, v některém z dialogů přesně vyloženo, abychom vůbec mohli porozumět, proč je třeba přistoupit na hypotézu idejí a co nám tato hypotéza může říci o poznávaných fenoménech. V dialozích nalezneme pasáže, kde je popisován způsob uvažování a poznání, ale jednotnou, souvislejší teorii poznání je třeba sestavovat v kontextu interpretace více dialogů.

Zásadní vymezení postupu lidského poznání přináší VII. kniha dialogu Ústava. Poté co Sókratés s pomocí podobenství „o slunci“, „o rozdělené úsečce“ v VI. knize a „o jeskyni“ na začátku VII. knihy popsal výstup duše k rozumovému nahlížení s pomocí dialektických „předpokladů“ (hypothesis), a v dalším stupni též k nahlížení „počátku bez předpokladů“ (arché anhypotétos), který nahlížení na základě předpokladů umožňuje, se dále zabývá vzděláním filosofa.¹⁾ Názorné příklady vzdělávání v jednotlivých naukách začínají od smyslových fenoménů a obrazů. Díváme-li se na prst na ruce, nemýlíme se většinou v tom, že se jedná právě o prst. Zkoumáme-li ovšem ten samý prst z hlediska jeho vlastností, např. z hlediska „velikosti a malosti“, zjišťujeme, že zrak nás informuje zároveň o velikosti jednoho prstu ve vztahu k dalším prstům i o malosti toho samého prstu ve vztahu k jiným prstům. Zatímco zrak nám ukazuje rozdílné vlastnosti spojené (synkechymena) v jednom prstu, rozumové myšlení by mělo tyto vlastnosti zkoumat odděleně (dihorismena), a proto opačně (enantia) než zrak. Poznání se tak na základní rovině dělí na to, co nám přinášejí smysly (v příkladu horaton – viditelné), a na to, co zkoumá rozum (noeton).²⁾ Zobecníme-li tento příklad, získáme představu o základním rozlišení dvou oborů poznání – smyslového vnímání (aisthésis) a rozumového nahlížení (noesis). Příklad je zároveň názorný v tom, že ukazuje těsnou spojitost obou oborů poznání: záleží na zájmu a cviku poznávajícího, zda se spokojí s protikladnými informacemi a nestálostí dat smyslového poznání, nebo bude zkoumat samotné a oddělené vlastnosti věcí, aby podle Ústavy cvičil své uvažování (dianoia) ve zkoumání jejich zvláštní vztahovosti.

Nestálost poznání pocházejícího ze smyslového vnímání je vyostřena v dialogu Theaitétos. Sókratés zde pomáhá „rodit“ myšlenky mladému nadanému žáku Theaitétovi a zároveň jeho názory přezkušuje, aby ukázal, zda obsahují nějaké vědění, nebo jsou jen bezcennými domněnkami. Sókratova otázka zde míří přímo na vědění – ptá se, „co je vědění“ (epistémé)? Theaitétova odpověď, jíž je záhy věnováno rozsahem nejvýznamnější přezkoušení, zní: „vědění je vnímání“ (aisthésis).³⁾ Sókratés tuto odpověď následně ve dvou těsně navazujících krocích zobecňuje:

• a) Nejprve ji propojí s učením sofisty Prótagory, že „člověk je měrou všech věcí, jsoucích, že jsou, a nejsoucích, že nejsou“.⁴⁾
• b) Poté odhalí základ Prótagorova přístupu ve výroku „nic není samo o sobě jedno“. To lze považovat za poukaz k problému, na nějž Sókratés upozorňoval už v Ústavě, že každé něco se vnímání (zraku) jeví jako souhrn proměnných vlastností.⁵⁾

Těmito kroky Sókratés zahrnuje do zkoumání Theaitétovy odpovědi dvě důležité oblasti, s kterými je smyslové vnímání propojeno.

1. Oblast přístupnou smyslovému vnímání, která tvoří svět fenomenálních věcí kolem nás a vyznačuje se neustálými proměnami, vznikáním, zanikáním a pohybem. Vliv na vnímání má ovšem i proměna nás samotných v průběhu vnímání, takže vjem může být pravdivý vždy pouze pro jediného vnímajícího.⁶⁾
2. Nestálost smyslového vnímání znemožňuje rozlišovat v řeči vědění a nevědění a ve svých důsledcích nakonec řeč samu zcela znemožňuje. Cokoli totiž řeč ustaví ve výpovědi, může být vyvráceno jako nepravdivé.⁷⁾

Předpoklady původní Theaitétovy odpovědi „vědění je vnímání“, spojené s Prótagorovým názorem, že každý jednotlivý člověk je měrou jsoucnosti všech fenomenálních věcí, Sókratés postupně přivede do logického sporu, který je nazýván po vzoru úvah skeptiků peritropé.⁸⁾ Základem tohoto logického postupu je implikace, že pokud se jednomu člověku cokoli jeví pravdivé a jinému totéž nepravdivé, musí mít pravdu oba. Tato implikace platí pro jakýkoli výrok o určitém stavu světa – najde-li se alespoň jeden jedinec, kterému se jeví pravdivý, a alespoň jeden, kterému se jeví nepravdivý, pak tento výrok je zároveň pravdivý i nepravdivý. Toto hodnocení pravdivosti je však nutno uplatnit i na sám výrok „člověk je měrou všech věcí“. Ten se takto ukazuje jako pravdivý a zároveň nepravdivý, a ve svých důsledcích tedy sám sebe vyvrací.⁹⁾ Tento aporetický způsob záměny konkrétního jedince (jemuž se něco jeví) za obecninu („každý člověk“) ukazuje podobně jako Ústava nutnost zkoumat vlastnosti věcí o sobě a učinit tím krok k dialektickému uvažování.

Výše naznačený spor vyplývající z prótagorovských předpokladů, jak s nimi pracuje dialog Theaitétos, ukazuje, že vypovídáme-li o vnímaných fenoménech ve světě jejich vlastnosti a hodnotíme-li tyto výpovědi jako pravdivé či nepravdivé, potřebujeme k tomu něco víc než pouze smysly. Především používáme jazyk (glóssa) a řeč jako prostředky svého rozumového vyvozování (syllogismos).¹⁰⁾ Dále musíme ve vlastnostech smyslových fenoménů určit jejich jsoucnost a nejsoucnost, podobnost a nepodobnost, jejich počet nebo jejich krásu a ošklivost, zkrátka musíme rozhodnout, jaké jsou právě vzhledem ke svému protikladnému určení. A to i jak v případě dvou fenoménů jednotlivých věcí vedle sebe, tak u různých fenoménů jedné a téže věci vnímané v různých časech.¹¹⁾ Stále posuzujeme vlastnosti vnímaného, ale abychom o nich mohli rozhodovat, měli bychom poznat nejprve vlastnosti samy, zákonitosti jejich vypovídání, ale především zákonitosti jejich bytí ve vzájemných protikladných vztazích. Mladý Theaitétos se ve stejnojmenném dialogu k podobné odpovědi dopracuje, ale zároveň ji dále nijak nerozvíjí. Sókratovi se však alespoň podařilo očistit duši mladého Theaitéta od neopodstatněných předpokladů, což v širším kontextu Sókratovy činnosti předpokládá ten důsledek, že Thaitétos se již nadále nebude domnívat, že ví, co neví.
Dialog Theaitétos zkoumal širokou otázku smyslového vnímání, aby potvrdil předpoklady naznačené v souvislosti s výchovou filosofa v Ústavě a ukázal, že je třeba rozvíjet schopnost rozumového náhledu, kdy „duše sama skrze sebe“ zkoumá ta kritéria, jež se u mnoha fenoménů ukazují jako jim společná (ta koina).¹²⁾

Otázka po vědění je v jiném kontextu řešena v dialogu Sofistés. Zde je propojena se snahou podat s pomocí dialektiky dělení (dihairesis) výměr (logos) sofisty, a především postihnout jednu ze základních charakteristik jeho řeči, tj. fakt, že sofista mluví nepravdu. Ukáže se, že zkoumání ontologické vztahovosti idejí a uvažování (dianoia) má svůj obraz v lidské řeči (logos), doslova že „myšlení a řeč je totéž“, protože když duše myslí, vede rozhovor sama se sebou.¹³⁾ Vědění (epistémé) se podle centrální části tohoto dialogu vztahuje nejen k inteligibilním či ideálním jednotkám, jež zahrnují i v dialogu Theaitétos jmenované vlastnosti, nýbrž je schopno nahlížet a posuzovat též speciální vztahy a určení vztahů mezi nimi. Poznávání tohoto druhu se uskutečňuje s pomocí dialektiky, když „rozděluje (dihaireisthai) podle rodů a ani nepokládá tutéž ideu za jinou ani jinou za tutéž.“¹⁴⁾ Dialektika je tím těsně provázána s řečí – jde o uvažování v rozhovoru, jenž postupně prochází jednotlivé ideje i jejich vztahy. Podobně je dialektický způsob uvažování popsán např. v dialogu Filébos: „Máme prý při všem pokaždé předpokládat jednu ideu a tu hledat, (…) jestliže jí dosáhneme, pátrat, zda jsou v jedné ideji dvě, pakli ne tři nebo jiný počet, a z těch každé jedno opět tím samým způsobem, až bychom uviděli (…) to, že počáteční jedno je jedno a mnohé i nesčíslné.“¹⁵⁾
Naznačené pasáže dialogů, z nichž se postupně odvozuje způsob lidského poznání, potvrzují postup poznání popsaný již v podobenstvích Ústavy. Vědění (epistémé) v dialektické úvaze rozkrývá zákonitosti vztahů mezi idejemi, uvažování (dianoia) formuluje jednotlivé poznatky v duševním rozhovoru řeči, přičemž tyto inteligibilní činnosti spadají do oblasti lidského myšlení (noesis). Na něj je navázáno smyslové vnímání (aishésis), které sice podává obraz fenoménů v našem okolí, ale v podstatných určeních vlastností je omylné. Vnímání v nejnižší, nereflektované formě zůstává zdáním (fantasia), zatímco názory založené na uvažování a posuzované ve vztahu k smyslovým fenoménům v součinnosti s jazykem jsou součástí mínění (doxa) o smyslových fenoménech.¹⁶⁾ Probírané pasáže z dialogu Ústava ukazovaly postup poznání, přičemž začínaly od vjemů jednotlivých fenoménů. Theaitétos v odpovědi na otázku po vědění ukázal, že abychom dosáhli vědění, nelze vystačit pouze se smyslovými fenomény. Dialog Sofistés pak naznačil, jakým způsobem je třeba praktikovat dialektiku, a ukázal, že teprve její výsledky, jsou-li aplikovány v pravdivé řeči, jsou skutečným ziskem a pravým poznáním.

• Annas, J., Barnes, J., The Modes of Scepticism: Ancient Texts and Modern Interpretations, Cambridge, 1985.
• Brisson, L., Platon, les formes intelligibles, sur la forme intelligible et la participation dans les dialogues platoniciens, Paris, Presses Universitaires de France, 2001.
• Bostock, D., Plato’s Theaetetus, Oxford, Clarendon Press, 1988.
• Burnyeat, M., Frede, M. (eds.), The original sceptics, a controversy, Indianapolis, Cambridge, Hackett, 1997.
• Burnyeat, M., “Protagoras and Self-Refutation in Plato’s Theaetetus”, Philosophical Review 85 (1976) 172 – 195.
• Burnyeat, M., “Protagoras and Self-Refutation in Later Greek Philosophy”, Philosophical Review 85 (1976) 44 – 69.
• Burnyeat, M., The Theaetetus of Plato, Indianapolis, Hackett, 1990.
• Burnyeat, M. (ed.), The skeptical tradition, Berkeley, University of California Press, 1983.
• Cornford, F. M., Plato’s theory of knowledge, the Theaetetus and the Sophist of Plato, New York, Bobbs-Merrill, 1957.
• Dorter, K., The transformation of Plato’s Republic, Lanham, Lexington Books, c2006.
• Havlíček, A., Karfík, F., Plato’s Theaetetus, proceedings of the Sixth Symposium Platonicum Pragense, Praha, Oikoymené , 2008. Viz oddíl Sborníky.
• Long, A., “Refutation and Relativism in „Theaetetus“ 161-171”, Phronesis, Vol. 49, No. 1 (2004), s. 24-40
• Sedley, D., The midwife of Platonism, text and subtext in Plato’s Theaetetus, Oxford, Clarendon Press, 2006.
• Polansky, R. M., Philosophy and knowledge, a commentary on Plato’s Theaetetus, Lewisburg, Bucknell University Press, 1992.
• Pradeau, J. F., Platon, l’imitation de la philosophie, Paris, Aubier, 2009.
• Rehn, R., Der Logos der Seele, Wesen, Aufgabe und Bedeutung der Sprache in der platonischen Philosophie, Hamburg, Meiner, 1982.
• Robinson, R., “Forms and Error in Plato’s Theaetetus”, The Philosophical Review 59, No. 1 (1950), s. 3-30
• Schofield, M., Burnyeat, M., Barnes, J. (eds.), Doubt and dogmatism, studies in Hellenistic epistemology, Oxford, Clarendon Press, 1980.
• Špinka, Štěpán, “Nic není samo o sobě jedno: (pohyb a relace v rámci Prótagorovy hérakleitovské nauky v dialogu „Theaitétos“)”, [Nothing is single by itself: (Motion and relation in Protagora’s heraclitian doctrine in the dialgue ‘Theaetetus’] Filosofický časopis 52, č. 6, 2004, 991-1015.