Pojetí krásy u Platóna

1. Úvod – proměny tematizace krásy.

Otázka po kráse u Platóna se vyznačuje specifickou obtížností danou do značné míry různorodostí jejího vypovídání napříč dialogy. Platón o krásném a jeho podobách mluví jak na rovině smyslově vnímatelných věcí, tak v případě idejí a významně ji tematizuje také v souvislosti s jednotlivou duší i se vztahem více duší. Někdy se dokonce zdá, že Platón nemá problém zaměňovat s krásou dobro či o obou přinejmenším mluvit ve velmi podobném duchu. Přitom by se na první pohled mohlo zdát, že otázka po kráse by se mohla vyčerpat teorií účasti na ideji, podobně jako v případě jiných vlastností, např. velikosti a malosti (Hipp.Ma., Phd.). Pro porozumění této specifičnosti krásy se proto musíme ptát, jak je možné, že krása vystupuje jako výjimečně ztělesněná idea (Phdr. 250c-d), dále jako idea, a to jedna mezi mnohými (Phd., Hipp.Ma. v kontextu dalších aporetických dialogů aj.) i velmi výjimečná v důsledku zvláštní zářivosti (Phdr. 250c-d), a zároveň jako zcela ústřední vlastnost duše (Symp. 209e-212b, Resp. 400e, Phdr. 255a-256e), ba dokonce snad i jako samo dobro (Resp. 508e-509c, Symp. 209e-212b, Phlb. 64e).

2. Krása věcí či krása idejí.

Odpověď na tyto otázky má dvě hierarchicky uspořádané podoby. Na jedné straně se krása skutečně týká krásných věcí, u nichž je třeba vysvětlit, co je činí krásnými, čili jaká je jedna společná příčina toho, že jsou krásné. Platónova odpověď zde míří k hypotéze idejí, zde k ideji krásy, a jejímu vztahu k dalším idejím. Taková krása musí být tím, skrze co jsou krásné věci krásné, tj. musí být příčinou (Hipp.Ma. 287c-d, Phd. 100d). Musí být také sama krásná v nerelativním smyslu (Hipp.Ma. 287e nn, 291c nn, Faidón 74b nn, 78d nn) ), a musí být [jedna A 4] ve všech případech krásných věcí (Hipp.Ma. 299b ff., Parm. 132a ff.). Ontologicky vzato musí takové krásno být jiným způsobem než krásné věci, a to vzhledem k odmítnutí vztažnosti především samo o sobě (auto to kalon, to kalon auto kath hauto), a v tomto smyslu plně či absolutně být tím, čeho ideou je (Hipp.Ma. 287e nn, 289d nn, 291c nn, Phd. 74a nn, 75c, 78d, 100d). Jakožto takto jinak jsoucí musí také k věcem přistupovat jinak než jako jedna relačně jsoucí věc k druhé (Hipp.Ma. 289d nn, Prm. 130e nn, 132a nn). Takto o sobě jsoucí krásno však zároveň je v jistém vztahu k ostatním ideám, ba teprve skrze tyto vztahy je tím, čím je (Sofistés 254d-259e).
Na druhé straně lze uvažovat i o přiznání krásy samotným idejím, což posouvá otázku novým směrem, totiž ke strukturálnějšímu pojetí krásy a k problematice jejího vztahu k dobru. Jako krásné se nakonec na této rovině odpovědi ukazuje to, co při správném pochopení umožňuje vykročit na vyšší ontologickou rovinu, jelikož krásné představuje určitou jednotu v rozmanitosti. Tato unitas multiplex je vždy určena jednotou vyššího řádu a právě tu skrze ni můžeme zahlédnout. Krása vyvolává erós, duševní pohyb, který je schopen přemostit oblast tělesnosti a duše, propojit jednotlivé duše včetně božských a také celou oblast měnlivého a duševního s inteligibilním jsoucnem vskutku jsoucím a zřejmě i ideje se samotným Dobrem. Krásné je totiž pro Platóna to, co poukazuje k vyšší ontologické úrovni, a zároveň se na ní znovu ustavuje v této své funkci. Snad proto může Platón zaměňovat dobro a krásu, neboť krása je odkazem k němu. Lze-li brát vážně Aristoxenův referát o Platónově přednášce O dobru, pak by snad bylo možné také vztah krásy a dobra vyjádřit pomocí kontrastního akcentu na mnohost (v případě krásy) proti jednotě (dobro). Tímto prizmatem také dává dobrý smysl enigmatická pasáž z Filéba, podle níž moc dobra utekla do přirozenosti krásna (Phlb. 64e5-6) či označení chóry z Tímaia za ošklivou (Tim. 53a-b). Krása jako sjednocená mnohost je pak projevem jednoty Dobra na nižších úrovních a jako účinek Dobra se od své příčiny neliší na způsob jednoduché separace. Krása je právě zpřítomněním Dobra v ontologicky nižších rovinách, a to přesto, že Dobro samo jakožto takové, které se nachází mimo veškerou jsoucnost (epekeina tés úsiás; srov. Resp. 509b) zřejmě krásné není.

3. Strukturovaný celek a jeho části.

Na této strukturální rovině se jako problém otevírá, zda budeme kráse rozumět jako tomu, co charakterizuje až vztah určitých částí čili strukturní celek (nedistributivní pojetí krásy), či spíše jako něčemu, co náleží i jednotlivým částem celku (distributivní pojetí krásy). Specifikum krásy však spočívá právě ve zvláštním spojení obou těchto možností (srov. Hipp.Ma. 397d-304a). Krása je totiž nakonec vždy spojena s celkovostí a naším porozuměním tomuto celku: krásné je to, co odkazuje k širšímu celku, do něhož náleží, a co nám tento odkaz nabízí ve zvlášť zářivé podobě. Jako takové s sebou však nese riziko, že bude zaměněno za celek, na který odkazuje. V tomto smyslu odkazu k celku by krása náležela spíše k nedistributivním vlastnostem, které existují až ve vztahu. Každý celek je však strukturovanou a tedy sjednocenou mnohostí. Právě vláda této jednoty v celku je tím, co krásu distribuuje do částí tohoto celku. Jinak řečeno, část celku je krásná natolik, nakolik je právě částí tohoto celku, tj. skrze svůj podíl na něm. V tomto smyslu by zase krása spadala do skupiny distributivních vlastností, které náležejí i částem celku. Rozlišení mezi distributivním a nedistributivním pojetím krásy je tak do jisté míry zavádějící – lze totiž distribuovat i vlastnost, kterou mají dvě věci dohromady a každá zvlášť ne, totiž právě svůj podíl na společně tvořeném celku. Dvě věci každá zvlášť netvoří celek. Tvoří ho až dohromady, avšak tvoří ho právě každá. Věc vzatá každá zvlášť je pak krásná pouze do té míry, do jaké je sama jistým celkem.
S pojetím krásy jako jednoty v mnohosti, jež poukazuje k sjednocujícímu poutu ležícímu na vyšší ontologické rovině, také úzce souvisí problematika slasti. Podle Filéba (Phlb. 50e-54d) totiž existuje třída tzv. čistých či pravdivých slastí, které provázejí poznání toho, co je krásné samo o sobě. To, pro co se slasti jakožto dění dějí, nějaké jsoucno, je přitom cosi, co náleží do oblasti dobra. Platón zde snad chce říci, že rozumíme-li kráse správně, tj. v její funkci poukazu k vyššímu celku, pak toto naše poznání provází specifický druh libosti. A vzhledem k tomu, že jde o pohyb směrem k Dobru, jde o libost prospěšnou (srov. Hipp.Ma. 296d-297d a 303e-304a).

Vybraná literatura.

  • Allen, R.E., The Symposium, Yale University Press, London, 1991.
  • Asmis, E., “Psychagogia in Plato´s Phaedrus”, in: Illinois Studies in Classical Philology 11, 1986.
  • Beierwaltes, W., “The Love of Beauty and the Love of God”, in: Armstrong, A.H., Classical Mediterranean Spirituality, Crossroad, New York, 1986.
  • Benardete, S., On Plato´s Symposium, Carl Friedrich von Siemens Stiftung, München, 1993.
  • Benardete, S., The Rhetoric of Morality and Philosophy, The Universiy of Chicago Press, Chicago, 1991.
  • Brentlinger, J., Plato`s Symposium, University of Massachusetts Press, New Haven, 1970.
  • Bury, R.G., The Symposium of Plato, Aris and Phillips, Warminster, 1986.
  • Burger, R., Plato`s Phaedrus, University of Alabama Press, Birmingham, 1980.
  • Cornford, F.M., “The Doctrine of Eros in Plato`s Symposium”, in: Guthrie, W.K.C., The Unwritten Philosophy and Other Essays, Cambridge University Press, Cambridge, 1950.
  • Davies, S., Higgins, K.M., Hopkins, R., A companion to Aesthetics, Blackwell Publishing, Chichester, 2009.
  • Dover, K., Symposium, Cambridge University Press, Cambridge, 1980.
  • Ferrari, G.F.R., Listening to Cicadas, Cambridge University Press, Cambridge, 1987.
  • Gadamer, H.-G., “Plato als Porträtist”, in: Gesammelte Werke Band 7, Tübingen, 1991.
  • Gilbertová, K. E., Kuhn, H., Dějiny estetiky, SNKL, Praha, 1965.
  • Griswold, Ch.L., Self-Knowledge in Plato`s Phaedrus, Pennsylvania State Univ Press, New Haven, 1986.
  • Hackforth, R., Plato´s Phaedrus, Cambridge University Press, Cambridge, 1952.
  • Halperin, D.M., “Plato and the Metaphysics of Desire”, in: Cleary, J.J., Boston Area Colloquium in Ancient Philosophy V, University Press of America, Lanham, 1991.
  • Heath, M., “The Unity of Plato´s Phaedrus”, in: Oxford Studies in Ancient Philosophy 7, 1989.
  • Heitsch, E., Platon: Phaidros, Vandenhoeck & Ruprecht, Göttingen, 1997.
  • Hoerber, R.G., “Plato`s Greater Hippias”, in: Phronesis 9, 1964.
  • Hunter, R., Plato’s Symposium, Oxford University Press, Oxford, 2004.
  • Hyland, D.A., Plato and the Question of Beauty, Indiana University Press, Indianapolis, 2008.
  • Losev, A. F., Šestakov, V. P., Dějiny estetických kategorií, Svoboda, Praha, 1984.
  • Markus, R.A., “The Dialectic of Eros in Plato’s Symposium”, in: Vlastos, G., Plato: A Collection of Critical Essays, Anchor Books, 1971.
  • Moravscik, J., “Reason and Eros in the ‘‘Ascent’ Passage of the Symposium”, in: Anton, J.P., Kustas, G.I., Essays in Ancient Greek Philosophy, State University of New York Press, New York, 1971.
  • Nehamas, A., Plato: Phaedrus, Hackett Publishing Copany, Inc., Cambridge, 1995.
  • Nehamas, A., Woodruff, P., Symposium, Hackett Publishing Company, Indianapolis, 1989.
  • Nicholson, G., Plato`s Phaedrus, Purdue University Press, West Lafayette, 1999.
  • Novotný, F., O Platonovi II, Jan Laichter, Praha, 1948.
  • Novotný, F., O Platonovi III, Jan Laichter, Praha, 1949.
  • Patterson, R., “The Ascent Passage in Plato’s Symposium”, in: Proceedings of the Boston Area Colloquim in Ancient Philosophy 7, 1991.
  • Patočka, J., “Platón o vědění a umění, nadšení a kráse”, in: Rous, J., Kroupa, J.K., Studie o počátcích uvažování o kráse v antickém Řecku, KLP, Praha, 1997.
  • Pender, E., “Spiritual Pregnancy in Plato’s Symposium”, in: Classical Quarterly 42, 1992.
  • Rosen, S., Plato’s Symposium, St. Augustines Press, New Haven, 1968.
  • Rowe, Ch., Plato: Phaedrus, Aris & Phillips LTD., Warminster, 1986.
  • Rowe, Ch., “The Argument and Structure of Plato´s Phaedrus”, in: Proceedings of the Cambridge Philological Society 212, 1986.
  • Sheffield, F.C.C., Plato´s Symposium, Oxford University Press, New York, 2006.
  • Sider, D., “Plato´s Early Aesthetics: The Hippias Major”, in: The Journal of Aesthetics and Art Criticism 4, 1977.
  • Sier, K., Die Rede der Diotima, Teubner, Leipzig, 1997.
  • Špinka, Š., Duše a krása v dialogu Faidros, OIKOYMENH, Praha, 2009.
  • Tatarkiewicz, W., A history of six ideas. An Essay in Aesthetics, Polish Scientific Publisher, Warszawa, 1980.
  • Tatarkiewicz, W., Dějiny estetiky – starověká estetika, Tatran, Bratislava, 1985.
  • Verdenius, W.J., “Der Begrif der Mania in Platons Phaidros”, in: Archiv für die Geschichte der Philosophie 44, 1962.
  • Vries, G.J. de, A Commentary on the Phaedrus of Plato, Adolf M. Hakkert, Amsterdam, 1969.
  • Wardy, R., “The Unity of Opposites in Plato´s Symposium”, in: Oxford Studies in Ancienit Philosophy 23, 2002.
  • Warner, M., Love, “Self and Plato’s Symposium”, in: Philosophical Quarterly 29, 1979.
  • Volek, J., Kapitoly z dějin estetiky, Panton, Praha, 1968.
  • Waterfield, R., Plato: Phaedrus, Oxford University Press, New York, 2002.
  • Waterfield, R., Plato, The Symposium, Oxford Univerdity Press, Oxford, 1994.
  • White, D.A., Rhetoric and Reality in Plato`s Phaedrus, Suny Press, Albany, 1993.
  • White, F.C., “Love and Beauty in Plato’s Symposium”, in: Journal of Hellenic Studies 109, 1989.
  • Woodruff, P., Hippias major, Hackett P. C., Indianapolis & Cambridge, 1982.
  • Wyller, E., Pozdní Platón, Rezek, Praha, 1996.