Platón, jeho doba a období filosofie

1. Úvod.

V Platónově díle se dochoval korpus textů, převážně dialogů, jež bezesporu představují jeden z nejdůležitějších základních kamenů filosofické tradice. Co do významu by mohl Platónovu dílu svými dochovanými spisy konkurovat snad pouze Aristotelés, Platónův žák a důsledný kritik. Dochování téměř celého díla myslitele, který převážně působil ve 4. století př. n. l., je mezi dalšími autory píšícími ve stejném období výjimkou. (předsokratici, Aristotelés, Sokratici, atd.) Platónovy texty se dochovaly v pozdějších opisech, v nichž byla jednotlivá pojednání rozčleněna do tetralogií, které výrazně ovlivnily ráz dějin filosofie.¹⁾ Texty platónského korpusu představují základní zdroj filosofických myšlenek a názorů, neboť obsahují téměř všechny filosofické disciplíny a styly pěstované i současnou filosofií (filosofie jazyka, ontologie, logika, epistemologie, etika, psychologie, estetika, literární věda, historie a filosofie dějin).²⁾

2. Filosofie v Athénách klasického období.

Platónovo filosofické dílo představuje syntézu vzdělanosti své doby a zahrnuje tak různorodé oblasti, jakými se dnes mohou jevit např. politická teorie a praxe, filosofické úvahy starších filosofů, tzv. předsokratiků, dobové lékařství, astronomie, mechanika, rétorika, náboženství nebo dramatické básnictví.
Platón se narodil ve třicátých letech pátého století př. n. l. v aristokratické rodině klasických Athén. Vyrůstal v období Peloponéské války mezi Athénami a Spartou, která ve svých důsledcích ukončila období rozvoje a politické nadvlády Athén nad celým Řeckem.³⁾Pamětihodné postavy a události politického a kulturního dění Platónova mládí tvoří dramatický základ pro fabule jeho dialogů. Své stopy v dialozích zanechaly též literární styly, jež využívali jeho myslitelští předchůdci. Zde se můžeme setkat s přírodovědeckými pojednáními Anaxagory z Klazomen nebo s Hippokratovými lékařskými pojednáními. Velký vliv v rozvíjejícím se Platónově filosofickém stylu hrála však také básnická tvorba⁴⁾, včetně tvorby dramatické, např. Aristofanovy komedie nebo Eurípidovy a Sofokleovy tragedie.⁵⁾ Ani sama forma dialogu, který nese morální poselství, nebyla nová. Platón však tento způsob uměleckého vyjádření rozvinul do podoby dialogů s výrazným filosofickým sdělením. Hlavní postavou téměř většiny dialogů je Sókratés, jehož činnost v Athénách druhé poloviny 5. století př. n. l. měla rozhodující vliv nejenom na Platóna.⁶⁾

3. Sofisté.

Podstatné místo je v Platónových dialozích věnováno tzv. sofistům. V období rozvoje Athén i v období Peloponéské války představovali myslitelé označovaní jako sofisté důležitý politický a vzdělávací prvek. Jednalo se o výrazné osobnosti, které své umění zakládající se především na výrazném rétorickém projevu a zkoumání způsobu vyjadřování, včetně zdůraznění moci mluveného slova, dokázali výhodně zpeněžit v rolích politických vyslanců a placených cestujících učitelů.⁷⁾ Sofisté a jejich četní žáci tvoří podstatnou část mluvčích, kteří stojí v dialozích v roli Sókratových protivníků. V kratších dialozích se setkáme s výkvětem sofistického myslitelského proudu – Prótagorou z Akragantu, Prodikem z Keu, Hippiou z Élidy či s Thrasimachem, ale též s důležitými rétory a jejich žáky – s Gorgiou z Leontýn nebo s Menónem a Kallikleem. Z myslitelského odkazu sofistů se zachovalo pouze málo rozsáhlejších textových dokladů, snad pouze s výjimkou ukázkových řečí Gorgii z Leontín.⁸⁾ U těch nejvýznamnějších, např. u Prótagory, se tak naše evidence opírá především o fabuli Platónových dialogůPrótagorás nebo Theaitétos. V dialogu Prótagorás donutí Sókratés Prótagoru k tomu, aby odhalil základ jím prodávaných nauk o politickém umění (politké techné) v řeči s prvky mytologické exegeze. ⁹⁾ Sborník Prótagoras. Má se za to, že minimálně předobraz mýtu z tohoto dialogu vyjadřuje skutečné Prótagorovy názory. Podobně první polovina dialogu Theaitétos se zaměřuje na zkoumání Prótagorova výroku „člověk je měrou všech věcí“.¹⁰⁾

4. Politická obroda obce je obrodou lidské duše.

Platón neopouští téma filosofie sofistů ani v rozvinutých dialozích. Např. v dialogu Sofistés se pokouší ústy jeho mluvčích podat dihairetickou definici sofisty, založenou zejména na tom, jak dovede sofista používat jazyk. V dialogu Polítikos se objevuje sofista jako blízký poradce běžného, ale nikoli božského politika a krále. Zapracování tématu sofistiky do politického kontextu většiny dialogů má základ v reálných událostech Platónova mládí, včetně dějů, jež se dotýkaly přímo jeho vlastní, politicky významné rodiny. Dialogy formulují, jaký byl vzor politické moci v období rozvoje Athén za vlády stratéga Periklea, dále ukazují ozdravnou funkci Sókratovy myslitelské činnosti pro obec a v neposlední řadě sami jejich mluvčí ukazují způsob, jímž by bylo možné reformovat politické uspořádání a způsob vlády v obci. Není jistě bez významu, že v rozsáhlém projektu dialogu Ústava jsou Sókratovými partnery v rozhovoru nejprve sofista Thrasimachos, ale poté především Platónovi bratři Glaukón a Adeimantos. Politický kontext tak spolutvoří dějový a dramatický základ, z něhož vyrůstá filosofie v celém bohatství svých témat. Postupný kulturní a mocenský úpadek Athén, který pokračoval i po vyčerpání Peloponéské války v r. 404 př. n. l., získává v dialozích protipól v apelu na nutnost rozvoje duševních schopností každého jednotlivce a občana obce. Podobnou osvětovou a pedagogickou roli lze sledovat již v dokladech o Sókratově působení. Nejen jako mluvčí Platónových dialogů, ale též v dalších dokladech, které máme zachovány o jeho životě (Xenofón, Aristotelés), klade Sókratés velký důraz na péči (epimeleia), již by měl každý věnovat rozvoji svých duševních schopností.¹¹⁾ Zkoumání a rozvoj duševních schopností, to je prostředek i cíl filosofie, neboť pouze správně vychovaný jedinec, který důsledně postupuje po stupních jednotlivých filosofických disciplín, je nakonec schopen zření příčiny (aitia) a základu (arché) všeho jsoucího, v němž je podoben bohům. K tomuto prozření duše filosofa vedou napříč dialogy četné linie a popisy způsobů péče o duši, zatímco sám účel filosofie neboli finální pravda, včetně samé možnosti jejich dosažení lidskými prostředky, zůstávají pouze předmětem sporých narážek. Dialog Ústava v centrální části v tomto kontextu odkazuje k ideji dobra. Další dialogy naznačují rozhodující vliv pochopení dialektické metody s využitím hypotézy idejí(Faidón) a zakládající funkce jejich relačních určení (Sofistés) nebo zdůrazňují, že cílem filosofova snažení je „připodobnění se bohu“ v nahlížení jednoty celého univerza (Tímaios,Filébos, Polítikos, Theaitétos).

5. Platónův způsob péče o obec – závěr.

Podobně rozsáhlý a ambiciózní filosofický projekt neměl v Řecku před Platónem obdobu. Jistou obdobu této cesty k božskému poznání naznačovaly starší múzické žánry, zejména tradiční epické způsoby zpracování mýtu, ale též klasické tragédie. V návaznosti na tuto tradici, ale též v obraně před jinými filosofickými a rétorickými naukami, které poskytovaly základ vědění pro úspěšné působení občana v obci, a zároveň jako místo, kde se mohly všechny prvky jeho filosofie rozvíjet, založil Platón v osmdesátých letech 4. století př. n. l. filosofickou školu Akademii. Akademie se postupně stala symbolem klasické řecké vzdělanosti a je příznačné, že její zánik byl významným symbolem konce antického období západních kulturních dějin (r. 529 n. l.). Akademie nejen rozvíjela Platónovy filosofické motivy, nýbrž také udržovala dialogy svého zakladatele stále živé. Způsob výuky zřejmě obsahoval rozhovory na předem daná témata, jejichž základ asi častokrát tvořily motivy z Platónových dialogů.¹²⁾ Součást kurikula v Akademii tvořily i disciplíny, jež dnes považujeme za vědecké – lékařství, astronomie nebo matematika. Tyto speciální obory přiváděly do Akademie významné odborníky klasické doby, např. matematika a astronoma Eudoxa z Knidu, pythagorejského polyhistora Archýtu z Tarentu nebo geometra a matematika Theaitéta z Athén.
Když Platón ve svém stáří komponoval dramatický rozhovor tří zkušených mužů, kteří se z různých částí Řecka sešli ke společné pouti do Diovy posvátné horské jeskyně na ostrově Kréta, aby znovu probrali politický projekt Zákonů, měl již v žácích Akademie své pokračovatele. Speusippos z Athén a Xenokratés z Chalkedónu vedli Akademii po Platónově smrti, zatímco další myslitelé s touto školou těsně spjatí dále rozvíjeli mnohé motivy platónské filosofie.¹³⁾

Vybraná literatura.

Prameny.

DK – Diels, H., Die Fragmente der Vorsokratiker, Kranz, W. (ed.), Zürich 1972.
DL – Diogenés Laertios, Vitae Philosophorum, Vol. I, Markovich, M. (ed.), Berlin, 2008.
Hérodotos, Historiae Herodoti, Hahm B. Rosén (ed.), Lipsae, Teubner, 1997. (Hérodotos, Dějiny, Šonka, J. (ed.), Praha, 2004.)
Sextus Empirikus, Adversus mathematicos, Mau, J. (ed.), Lipsae, Teubner, 1954. (Sextus, Empirikus, Against the grammarians, (Adversus mathematicos I), Blank, D. L. (ed.), Oxford, Clarendon Press, 1998.)
Thúkydidés, Dějiny peloponéské války, Praha, Odeon 1977.

Sekundární literatura.

Benson, H. (ed.), A Companion to Plato, Oxford, Blackwell, 2006.
Boys-Stones, G. R., Haubold, J. H. (eds.), Plato and Hesiod, Oxford, Oxford University Press, 2010.
Destree, P., Herrmann, F. G. (eds.), Plato and the poets, Leiden, Brill, 2011.
McCoy, M., Plato on the rhetoric of philosophers and sophists, Cambridge University Press, 2011.
Figal, G., Sokrates, München, C. H. Beck, 1998.
Fine, G. (ed.), Plato 1, Metaphysics and Epistemology, Oxford, Oxford University Press, 1999.
Fine, G. (ed.), Plato 2: Ethics, Politics, Religion, and the Soul, Oxford, Oxford University Press, 1999.
Fine, G. (ed.), The Oxford handbook of Plato, Oxford, Oxford University Press, 2008.
Foucault, M., Dějiny sexuality, II – III, Praha, Herrmann a synové, 2003.
Guthrie, W. K. C., A History of Greek Philosophy, Vol. 4 a Vol. 5, Cambridge, Cambridge University Press, 1975 – 1978.
Hladký, V., Změnit sám sebe, duchovní cvičení Pierra Hadota, péče o sebe Michela Foucaulta, péče o duši Jana Patočky, Červený Kostelec, Pavel Mervart, 2010.
Kahn, Charles H., Plato and the Socratic Dialogue, The Philosophical Use of a Literary Form, Cambridge: Cambridge University Press, 1996.
McCabe, M. M., Plato and His Predecessors, The Dramatization of Reason, Cambridge, Cambridge University Press, 2000.
Patočka, J., Péče o duši, I – III, Praha, Oikoymenh, 1999 – 2002.
Patočka, J., Sókratés, přednášky z antické filosofie, Praha, SPN, 1991.
Rowe, Ch., Schofield, M. (eds.), Greek and Roman Political Thought, Cambridge, Cambridge University Press. 2000.
Vlastos, G., Studies in Greek Philosophy, Vol. 2., Graham, D. W. (ed.), Princeton, Princeton University Press, 1995.

¹⁾ Diogenés Laertios, Vitae, (DL, III, 56 – 61) vysvětluje způsob členění dialogů do tetralogií odvoláním na stejný způsob skládání klasických tragédií do celků po čtyřech divadelních hrách: „jako tragičtí básníci závodili čtyřmi hrami (…) tyto čtyři hry se nazývají tetralogií.“ Odvolává se při tom na astrologa a gramatika Thrasylla (žil asi kolem přelomu letopočtu), jemuž bývá připisováno seřazení a edice Platónových dialogů do devíti tetralogií.

²⁾ Současné edice se vesměs podřizují členění dialogů a označení jejich stránek podle renesančního výtisku Platónových dialogů, který pořídil Henrik Stephan v r. 1578.

³⁾ Diogenés Laertios, Vitae, (DL, III, 2.) referuje o datu Platónova narození: „v 88. olympiádě“, což znamená mezi léty 428 – 425 př. n. l. Současní badatelé s přihlédnutím k dalším životopisným údajům kladou datum Platónova narození do druhé poloviny třicátých let 424 – 423 př. n. l.

⁴⁾ Především díla Homéra a Hésioda, jež tvořila nutné součásti základního vzdělání. Dále pak básnická díla filosofických a náboženských myslitelů, jakými byli Xenofanés z Kolofónu, Parmenidés z Eleje, Empedoklés z Akragantu. Určitý vliv, jemuž je ovšem v platónských bádáních věnován menší zájem, měli také lyričtí básníci, např. Pindaros nebo Solón.

⁵⁾ Období Platónova mládí znamenalo vrcholné období v tvorbě jmenovaných dramatických básníků. Smrt Eurípida a Sofoklea bývá kladena do r. 406 př. n. l.

⁶⁾ Diogenés Laertios, Vitae, zaznamenává historku (DL, III, 4 – 5.), že Platón se chtěl jako autor účastnit závodu tragédií, ale když slyšel Sókratovy rozmluvy, přestal usilovat o další psaní básnických děl. Místo toho následoval Sókrata a posléze začal psát dramaticky komponované dialogy s filosofickým přesahem.

⁷⁾ Sofisté uměli mistrovsky hovořit na shromážděních občanů obce a přesvědčovat shromáždění v důležitých rozhodnutích. Např. kolem roku 427 př. n. l. přišla do Athén skupina vyslanců ze Sicilské obce Leontíny, kterou vedl rétor Gorgias. S pomocí jeho umění byla vyjednána dohoda o ochraně Leontín před Syrakúsami. Ozvuk této události nalézáme i v Platónových dialozích Gorgias neboApologie.

⁸⁾ Gorgiovo enkomion na Helenu, (DK 32 B 11) nebo Obrana Palaméda, (DK 32 B 11a). Viz nověji Graham, D., The Texts of Early Greek Philosophy, II, Cambridge, 2010. Z Gorgiova odkazu se dochovaly i části jeho úvah, jež navazují na způsob filosofie Eleatů: zlomky spisu O nejsoucím (Peri tou mé ontos), (DK 82 B 3) v knize Sexta Empirika, Adversus mathematicos, VII, 65nn. a v pseudo-Aristotelově spise De Melisso Xenophane Gorgia.

⁹⁾ Prot. 320c – 322d.

¹⁰⁾ Prótagorův výrok je komponován tak, aby jeho celek vyjadřoval důraznou myšlenku, která bude reprezentovat jejího autora. Takové výroky byly zřejmě součástí Prótagorovy sebeprezentace a jakousi „reklamou“ na jím prodávané nauky. Podobnou stavbu má výrok o bozích: „O bozích nemohu vědět, ani že jsou, ani že nejsou, ani jakou mají podobu. Neboť mnoho věcí brání to vědět, i nezjevnost bohů i krátký život člověka.“ (DK 80 B 4).

¹¹⁾ Sókratovský motiv péče o duši se stal jednou ze základních myšlenek, jež byla rozvíjena ve filosofii, filosofii dějin a v etice 20. století. Viz: Patočka, J., Péče o duši I – III, Oikoymnenh, 1996 – 2002; Patočka, J., Sókratés, Praha, Spn. 1991. Figal, G., Sokrates, München, 1998. Foucault, M.,L’herméneutique du sujet, Paris, 2001; Foucault, M., Dějiny sexuality III: Péče o sebe, Hermann a synové, 2003.

¹²⁾ Popis výuky zrekonstruovaný na základě nepřímých dokladů viz: Thiel, D., Die Philosophie des Xenokrates im Kontext der alten Akademie, München, 2006, s. 33 – 57. Dillon, J., The heirs of Plato, Oxford, 2003.

¹³⁾ Např. Filip z Opúntu, Herakleidés z Pontu atd. Diogenés Laertios, Vitae, nás informuje o těchto a dalších nejvýznamnějších žácích Platóna (DL, III, 46.). Platónovu smrt Diogenés klade do čtyřicátých let 4. století př. n. l.