Česká platónská společnost

V případě světové duše je její matematicky určená komplexní povaha popsána v dialogu Tímaios, kde se zároveň říká, že individuální duše démiurgos „mísil skoro týmž způsobem, ale již ne se stejně takovou čistotou“ (41d), tedy i ony se budou vyznačovat podobně komplexní strukturou jako duše světová.

Na výklad o duši jakožto arché kinéseós navazuje v dialogu Faidros slavné podobenství o spřežení a vozataji, které představuje klíčovou textovou evidenci pro stanovisko tripartitního pojetí duše u Platóna. Podle tohoto podobenství je duše srostlinou okřídleného spřežení (odpovídá iracionální části duše z Ústavy) a jeho vozataje (odpovídá racionální složce z Ústavy). V rámci tohoto rodového určení duše je dále vedena distinkce mezi božskou duší, jež má oba koně i vozataje dobré a dobrého původu, takže mezi jednotlivými složkami vládne naprostá harmonie a jednota, a mezi ostatními dušemi. Ty mají jednoho koně krásného a dobrého (analogon thymu z Ústavy), a to svou povahou i původem, druhého však zcela protikladného (obraz epithymie z Ústavy). Tím dochází u celého spřežení k nesouladu, který je vozataj nucen řešit, tedy se musí věnovat řízení. V případě božských a ostatních duší je tak diference vedena na rovině strukturace duše, ale díky vnitřnímu nesouladu a následné nutnosti řízení ostatních duší, a také díky nesouladu mezi jednotlivými dušemi, je tato diference vedena i na rovině odlišného vztahu k celku světa a jeho základu. Nebožské duše nemohou nerušeně kontemplovat ideje, ztrácí proto svá křídla, padají a zachycují se jednotlivých těl, která oduševňují. Jsou neustále odváděny od úkolu péče o celek tělesného světa k péči o své vlastní spřežení. Tento stav mohou přitom padlé duše do jisté míry překonávat skrze lásku a přátelství, které působí nový růst křídel.

3. Trojnost duše v dialogu Timaios.

Také v Tímaiu nacházíme tripartitní pojetí individuální duše, zde však s výraznějším akcentem na fyziologické pochody v těle. Racionální čili božská a nesmrtelná složka duše sídlí podle Tímaia v hlavě (resp. v mozku), která je oddělena od zbytku těla krkem, chránícím nesmrtelnou část duše od poskvrnění částí smrtelnou a vyvyšujícím ji na místo přirozeně vhodné k vládě. Zde racionální složka duše opisuje kruhové pohyby myšlení, napodobujíc tak pravidelné pohyby hvězd na obloze. Vznětlivá složka duše sídlí v hrudi, oddělena na jedné straně od rozumu (krkem), na straně druhé pak též od nejnižší složky, tj. žádostivosti (bránicí). Je účastna mužnosti, prudkosti a řevnivosti a napomáhá racionální složce v kontrole žádostivostí. V místě mezi bránicí a pupkem sídlí divoká žádostivá složka duše, od přirozenosti hluchá k hlasu rozumu. Jako nástroj, jímž může přesto racionální složka tuto nejnižší ovládat, stvořil bůh v jejím sídle játra, která jsou schopna napustit se hořkostí, nabývat žlučových barev a celá hrubnout a zvrásňovat se, čímž žádostivou složku duše straší, jindy se játra dokáží naopak naplnit sladkostí, vyhladit se a narovnat, čímž ji naopak konejší a uklidňují.
Složkou nesmrtelnou má člověk potenciálně podíl na věčném božském rozumu, zatímco o smrtelných, tj. iracionálních částech duše má smysl hovořit až při samotném vtělení, v němž představují jakousi prostřední entitu mezi nesmrtelnou duší a samotnou tělesností. Ta je skrze ně jednak řízena, jednak jejich prostřednictvím může naopak působit na nesmrtelnou složku. V tomto smyslu lze pak číst i na první pohled odlišně vyznívající pasáže z Faidónu, kde se vede diference mezi nesmrtelnou duší a smrtelným tělem, jež však odpovídá spíše rozlišení racionální a iracionální složky duše z Ústavy.

Otázka tripartity duše tak získává nový rozměr. Dle Tímaia a v navrhovaném čtení i dle Faidónu se zdá být vlastním nesmrtelným jádrem duše pouze logistikon. Podobně ostatně v jistém čtení vyznívá i podobenství o Glaukovi z X. knihy Ústavy. Tímaios a Faidros pak k této problematice nabízejí do jisté míry rozdílné odpovědi. Smrtelné části duše jsou v procesu kosmogeneze připojeny k racionální složce až při vtělení (Tim. 41a nn.) a v tomto smyslu je duše v podstatě jednoduchá. Ve Faidru vyznívá naopak podobenství velmi jasně ve prospěch tripartity – duše je složená i před vtělením (Paedr. 248a nn.), ba jsou složené i duše bohů (Phaedr. 246b). Obě interpretační možnosti jsou přitom do značné míry vnitřně konzistentní. Vyjdeme-li z teorie ve Faidru, lze interpretovat i příslušné pasáže Tímaia jako pojednávající o vtělené podobě duševních složek, argumentovat specifickou složeností duše z dělitelných a nedělitelných podob nejvyšších rodů podle pasáže o genezi duše v Tímaiu (Tim. 35a nn.), stejně jako poukazovat na démiurgovu touhu konat dobro a na potěšení, které z této činnosti má (Tim. 29e, 37c), tzn. poukazovat na fakt, že ani jeho božská přirozenost není jednoduchým nús. Naopak považujeme-li za východisko teze z Tímaia a X. knihy Ústavy, pak lze proti tripartitní teorii Faidra namítnout, že jde o pouhé podobenství a že představuje pouze hrubý výklad, jak jej ukazuje snadnější a kratší cesta výkladu o duši (Phaedr. 246a).
Promýšlení této otázky je potom právě prvořadým úkolem Platónových interpretů a následovníků. Rozhodnutí pro tu kterou podobu nauky o duši s sebou však nese četné důsledky pro porozumění tomu, kdo podle Platóna jsme, a takto také co je našim úkolem, čili jak správně žít.

Vybraná literatura.

• Alt, K., “Diesseits und Jenseits in Platons Mythen von der Seele”, in: Hermes 91, 1983.
• Belfiore, E., “Dancing with the Gods”, in: American Journal of Philology 127, 2006.
• Bluck, R.S., “The Phaedrus and Reincarnation“, in: American Journal of Philology 79, 1958.
• Brisson, L., “Plato`s Theory of Sense Perception in the Timaeus“, in: Proceedings of the Boston Area Colloquium in Ancient Philosophy 13, 1997.
• Buccioni, E.M., “The Psychical Forces in Plato`s Phaedrus”, in: British Journal for the History of Philosophy 10, 2002.
• Buchheim, T., “Plato`s phaulon skemma“, in: King, R.A.H., Common to Body and Soul, Walter de Gruyter, Berlin 2006.
• Burnyeat, M.F., “The Truth of Tripartition“, in: Proceedings of the Aristotelian Society 1, 2006.
• Cooper, J.M., “Plato`s Theory of Human Motivation“, in: History of Philosophy Quarterly 1, 1984.
• Cornford, F.M., Plato`s Cosmology, Hackett Publishing Company, Cambridge 1935.
• Cürsgen, D., “Eros, Dialektik und Rhetorik”, in: Bochumer Philosophisches Jahrbuch für Antike und Mittelalter 9, 2004.
• Dyson, M., “Zeus and the Philosophy in the Myth of Plato`s Phaedrus”, in: Classical Quarterly 32, 1982.
• Ferrari, G.R.F., “The Struggle in the Soul”, in: Ancient Philosophy 5, 1985.
• Graeser, A., Probleme der platonischen Seelenteilungslehre, Beck, Munich 1969.
• Janaway, Ch., Images of Excellence, Clarendon Press, Oxford 1995.
• Johansen, T., “Body, Soul, and Tripartition in Plato`s Timaeus“, in: Oxford Studies in Ancient hilosophy 19, 2000.
• Johansen, T., Plato`s Natural Philosophy, Cambridge University Press, Cambridge 2004.
• Kahn, C., “Plato`s Theory of Desire“, in: Review of Metaphysics 41, 1987.
• Karfík, F., “Co je to smrtelná část duše?“, in: týž: Duše a svět, OIKOYMENH, Praha 2007.
• Karfík, F., Die Beseelung des Kosmos, K. G. Saur, München 2004.
• Klosko, G., “The Rule of Reason in Plato`s Psychology“, in: History of Philosophy Quarterly 5, 1988.
• Lebeck, A., “The Central Myth of Plato`s Phaedrus”, in: Greek, Roman and Byzantine Studies, 13, 1972.
• Lorenz, H., The Brute Within, Oxford University Press, Oxford, 2006.
• McGibbon, D.D., “The Fall of the Soul in Plato`s Phaedrus”, in: Classical Quarterly 14, 1964.
• Miller, F.D.jr., “Plato on Parts of the Soul“, in: van Ophuijsen, J.M., Plato and Platonism, The Catholic University of America Press, Washington 1999.
• Moss, J., “Appearances and Calculations: Plato`s Division of the Soul“, in: Oxford Studies in Ancient Philosophy 34, 2008.
• Moss, J., “Pleasure and Illusion in Plato“, in: Philosophy and Phenomenological Research 72, 2006.
• Moss, J., “Shame, Pleasure ans the Divided Soul“, in: Oxford Studies in Ancient Philosophy 29, 2005.
• Nicolai, W., “Der Mythos vom Sündenfall der Seele”, in: Gymnasium 88, 1981.
• Ostenfeld, E. N., “Self-Motion, Tripartition and Embodiment“, in: Rosetti, L., Understanding the Phaedrus, Proceedings of the II. Symposium Platonicum, Sankt Augustin 1992.
• Penner, T., “Thought and Desire in Plato“, in: Vlastos, G., Plato: A Collection of Critical Essays, Anchor Books, New York 1971.
• Rist, J.M., “Plato Says That We Have Tripartite Souls. If He Is Right, What Can We Do About It?“, in: týž, Man, Soul, Body, Variorum Ashgate Publishing Limited, Hampshire 1996.
• Robinson, J. V., “The Tripartite Soul in the Timaeus“, in: Phronesis 35, 1990.
• Robinson, R., “Plato`s Separation of Reason from Desire“, in: Phronesis 16, 1971.
• Robinson, T.M., Plato`s Psychology, Toronto University Press, Toronto 1970.
• Sedley, D., “Becoming Like God in the Timaeus and Aristotle“, in: Calvo, T., Brisson, L., Interpreting the Timaeus-Critias, Academia, Sankt Augustin 1997.
• Sedley, D., The Midwife of Platonism, Oxford University Press, Oxford 2004.
• Shields, C., “Simple Souls“, in: Wagner, E., Eessays on Plato`s Psychology, Lexington Books, Lanham 2001.
• Schiller, J., “Phaedo 104-105? Is Soul a Form?“, in: Phronesis 12, 1967.
• Schmalzriedt, E., “Die Umfahrtsmythos des Phaidros“, in: Der altsprachliche Unterricht 9, 1966.
• Steiner, P., Psychê bei Platon, Vandenhoeck & Ruprecht, Göttingen 1992.
• Špinka, Š., Duše a krása v dialogu Faidros, OIKOYMENH, Praha 2009.
• Taylor, A.E., A Commentary on Plato`s Timaeus, Clarendon Press, Oxford 1928.
• Woods, M., “Plato`s Division of the Soul“, in: Proceedings in the British Academy 73, 1987.