Ideje v dialogu Faidón

1. Úvod.

Dialog Faidón je standardně považován za ústřední pro porozumění Platónovu myšlení, a to mimo jiné proto, že se právě v tomto dialogu významně dostává ke slovu hypotéza idejí, která je zde spojena s pochopením povahy Sókratova odkazu, existencí a podobou samotné filosofie, nadějí tváří v tvář smrti či porozuměním povaze a roli duše v celku kosmu.

2. Dialog Faidón, charakteristika idejí.

Téma idejí se v dialogu objevuje ve více pasážích. Klíčové místo zaujímají ideje v rámci důkazu nesmrtelnosti duše z rozpomínky (72e-77a), který je rozvíjen v souvislosti se Sókratovým netradičním pojetím katarze. Rozlišují se zde dva typy poznání: první, v němž se duše prostřednictvím těla vztahuje k věcem, a druhé, v němž se duše sama o sobě skrze sebe dostává k tomu, co je o sobě. Epistemologická úvaha si vyžádá ontologické doplnění o povahu předmětů těchto dvou gnoseologických duševních pohybů: poznat lze jsoucí a jsoucí je to, co lze poznat. Argument pro odlišnost idejí a vnímatelných předmětů má přitom dvě premisy:

Stejné kameny a stejná dřeva se jeví někdy stejné, jindy nestejné.
Stejné samo je vždy stejné a nestejné vždy nestejné.

Argument není zaměřen na to, aby přesvědčil o existenci stejnosti, nýbrž pouze na dokázání odlišnosti stejnosti od stejných věcí, tj. předpokládá uznání existence stejnosti. Simmias také s její existencí souhlasí a se Sókratem se pře pouze o to, k čemu jméno „stejnost“ odkazuje, zda ke stejným věcem, či k něčemu od nich odlišnému. První premisa také netvrdí, že smyslové věci jsou vždy rozporné, nýbrž jen že se tak někdy ukazovat mohou, resp. mají k prezentaci opačných vlastností jakousi tendenci. Stejnost sama naopak nemá tendenci se ukázat jako nestejnost a mýlit se v tom, co myslím (tedy že myslím stejnost, ač ve skutečnosti myslím nestejnost), není možné, neboť nelze smysluplně mluvit o tom, že myslím něco jiného, než myslím. A tato charakteristika totožnosti se sebou spočívá v povaze stejnosti samé.
V místě 74d-75b jsou smyslové věci označeny za deficientně stejné, což neznamená, že by dvě věci nikdy nebyly stejné přesně, nýbrž že jsou vždy stejnou měrou nestejné. V této interpretaci lze pak koherentně číst i Ústavu 475c-480a. Smyslovým věcem, jež jsou vždy stejnou měrou takové a takové, jako nejsou právě takové a takové, je na tomto místě také udělen prostřední ontologický status mezi bytím a nebytím a terminologicky je pro gnoseologický akt, kterým duše k takovému jsoucnu přistupuje, zaveden pojem doxa v kontrastu s epistémé vztahující se k ideám. Deficientní způsob, jak smyslově vnímatelné věci jsou takové a takové, také Platónovi umožňuje mluvit o jejich vztahu k ideji jako o nápodobě. Z toho lze také usoudit na status ideje – nejde o komutativní univerzálii, ale o vzor (paradeigma). To vždy znamená kladení ideje jako jednoty nad mnohostí a na rozdíl od smyslově vnímatelných věcí též kladení ideje jako jsoucí ve vyšším, totiž nezávislém smyslu. Naopak věci jsou v tomto pojetí zcela závislé, ba adjektivní povahy. Ideje jsou tedy zároveň od věcí bytostně odlišné, ale neztrácí schopnost být kritériem umožňujícím rozlišovat, nakolik jsou jim smyslově vnímatelné věci podobné. Ideje představují jakési mimokontextuální referenty, přičemž tuto charakteristiku je třeba pochopit v širokém smyslu nezávislosti na čase, místě, okolnostech či pozorovateli. Takto Platón buduje jinou koncepci reality, totiž takové, která je zcela nezávislá na zmíněných ohledech.
Mnohé Platónovy formulace se zdají mluvit pro tzv. autopredikaci, která implikuje bytostnou stejnorodost idejí a na nich participujících věcí. Této implikaci je možné se vyhnout tehdy, pokud rozlišíme dva typy výroků, totiž identitní v případě idejí a relační u smyslových věcí. Identitní výrok „idea krásy je krásná“ znamená pouze, že idea zcela a plně je sama sebou, relační výrok „tato věc je krásná“ vyjadřuje participaci na ideji krásy. Propozice, týkající se smyslových věcí, o nich predikát vypovídá neadekvátně, deficientně, snaží se na jejich světský, relativní způsob bytí vztáhnout mimokontextuální pojmy.
V další pasáži (78b-84c), kde se dokazuje nesmrtelnost duše z podobnosti, se o ideách dozvídáme, že jsou nesložené (78c), a tak zcela jednoduché (78d), vždy stejné (78d ), ve smyslu nepřijímající změnu (78d), rozumové (79a), vědět o nich provází schopnost podat výměr (78d), dále že jsou neviditelné (79a), čisté (79d), stále jsoucí (79d), nesmrtelné (79d), božské (80a), vládnoucí (80a). Tento výčet je zopakován na straně 80b a doplněn o určení pravdivé (84a) a nepřístupné mínění (84a).

3. Hypotéza idejí.

Klíčové doplnění nacházíme v rámci čtvrtého důkazu nesmrtelnosti duše, který bývá nazýván důkazem z příčiny. Sókratés zde vypráví o své životní pouti, která jej k hypotéze idejí přivedla, a z tohoto vyprávění si má Kebés vzít to, co se mu bude jevit užitečným. Vyprávění začíná popisem Sókratova hledání příčiny po způsobu starých fysiologů, při kterém však oslepl: zdánlivě samozřejmé příčiny se ukázaly problematické, neboť byly kladeny jako součást toho, co zapříčiňují, ukázalo se, že jedna a táž příčina může působit opačné věci a podobně že jedna a táž věc může být způsobena protikladnými příčinami. Proto se Sókratés chytil myšlenky Anaxagorova nús (rozumu), který se zdál být jedinou příčinou všeho, uvádějíc vše nenásilně na své místo tak, aby to bylo dobré pro každou jednotlivou věc samu i pro celek, a který tak vše spoutává dobrem. Tento typ vysvětlení však Sókratés v Anaxagorových spisech nenašel. Fysiologové dokáží Sókratovo čekání na smrt ve vězení vysvětlit jen pomocí funkční souhry svalů a kostí, ač ve skutečnosti ve vězení zůstává proto, že je to dobré, když tak usoudila obec. Proto odlišuje dobro jako příčinu od příčinnosti fysiologů, kterou označuje za to, bez čeho by příčina nikdy nebyla příčinou. (99b)
Zklamán tím, že ani u Anaxagory nenalezl, co hledal, pokusil se Sókratés poznat nový druh příčiny pomocí metody druhé plavby, kterou lze formulovat jako postupné zbavování se zaslepenosti pomocí logu, resp. hypotéz a zejména hypotézy idejí. Podoba druhé plavby je nazvána útěkem k logům (99e), jejím cílem je poznání pravdy (99e), a to z důvodu snahy neoslepnout (99e). Logos je tedy pojat jako zvláštní obraz, který není netransparentní, nýbrž naopak může to, co vskutku je, přiblížit. Průběh druhé plavby je pak předveden jako stanovení hypotézy (100a) a její zkoumání ve smyslu porovnání co do shody s jinými logy (100a) a co do vnitřní spornosti (101d) a v neposlední řadě je také předveden jako zakládání této hypotézy v hypotézách hlubších (101d), tedy souhrnně jako prohlubování našeho rozumění jednotlivému i celku.
Sókratés posléze přechází k samotné formulaci hypotézy idejí: „…jest jakési krásno samo o sobě a tak i dobro, velikost a všechno ostatní“ (100b) Tato hypotéza je dále kladena jako nový typ [příčiny A 4], a plyne z ní, že to, co není samo o sobě, je takové a takové, nakolik je to, co skutečně je, jeho příčinou. Bezpečnou odpovědí na to, proč je něco krásné, tedy je, že „…krásné věci jsou krásné krásnem“ (100d), čili že „…nic jiného to (totiž něco krásného, krásnou věc – pozn. autora) nečiní krásným nežli buď přítomnost nebo účast onoho krásna, nebo ať už to krásno sem přistoupilo kdykoli a jakkoli.“ (100d) Platón na tomto místě explicitně odkládá otázku po konkrétním určení vztahu mezi ideou a smyslovou věcí, když dodává, že „…o této věci se totiž ještě nemohu určitě vyslovit“ (100d). Znovu také klade rozdíl mezi smyslovými věcmi, které mají na ideách účast, a ideami samými, který stanovil již dříve, totiž že idea sama se nikdy nestane svým opakem, na rozdíl od vlastností smyslových věcí. Nově, pro účely pozdějšího důkazu nesmrtelnosti duše, je však nemožnost stát se opakem interpretována jako odchod nebo zánik původní vlastnosti při střetu s opakem. Na tomto místě se přitom mluví o ideji krásy, dobra, velikosti a všeho ostatního. Na str. 75c-d se říká: „Neboť předmětem naší nynější úvahy není stejné o nic více nežli samo krásné i samo dobré i spravedlivé a zbožné i, jak pravím, všechny ty věci, které označujeme výrazem ´samo jsoucno´.“ Dále na str. 76d najdeme větu „…jestliže vskutku jest, jak stále povídáme, krásno a dobro a všeliká taková jsoucnost.“ a o kousek dále v místě 77a „…všechna takováto jsoucna mají bytí v nejvyšší míře, i krásno i dobro i všechno ostatní, o čem jsi právě mluvil“. A konečně na str. 78d zazní: „Sama stejnost, samo krásno a každé jednotlivé jsoucno o sobě.“

4. Závěr – ideje a duše.

Pomocí takto formulované hypotézy idejí pak Sókratés do jisté míry přesvědčuje své přátele o příbuznosti duše idejím, a tak i o její nesmrtelné povaze, nabízí jim ochranu před misologií a chybným porozuměním sobě a své roli ve světě, stejně jako před špatným pochopením toho, co je. Konečně jim také vytyčuje úkol a dává podobu jejich budoucímu filosofování: je totiž potřeba hypotézu idejí promýšlet způsobem, který je vlastní hypotetické metodě.

Vybraná literatura.

Allen, R.E., ”Participace a predikace v Platónových středních dialozích“, in: Rezek, P. (ed.), Idea a třetí muž, Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, Praha, 1993.
Apolloni, D., ”A Note on auta ta isa at Phaedo 74“, in: Journal of the History of Philosophy 34, 1996.
Bluck, R.S., ”Hypotheseis in the Phaedo and Platonic Dialectic“, in: Phronesis 2, 1957.
Bostock, D., Plato`s Phaedo, Oxford University Press, Oxford, 1986.
Burnet, J., Plato`s Phaedo, Oxford University Press, Oxford, 1925.
Dorter, K., Plato`s Phaedo. An Interpretation, University of Toronto Press, Toronto, 1982.
Ebert, Th., Platon, Phaidon, Vandenhoeck und Ruprecht, Göttingen, 2004.
Frede, D., Platons Phaidon, Wissenschaftliche Buchgesellschaft, Darmstadt, 1999.
Gallop, D., Plato, Phaedo, Oxford University Press, Oxford, 1975.
Hackforth, R., Plato´s Phaedo, Cambridge University Press, Cambridge, 1972.
Havlíček, A., Karfík, F., Plato`s Phaedo, OIKOYMENH, Praha, 2001.
Cherniss, H., ”Filosofická ekonomie teorie idejí“, in: Rezek, P. (ed.), Idea, hypotéza, otázka, Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, Praha, 1991.
Irwin, T.H., ”The theory of Forms“, in: Fine, G. (ed.), Plato, vol. 1, Clarendon Press, Oxford, 1999.
Karfík, F., Die Beseelung des Kosmos, K.G.Saur Verlag, München, 2004.
Patočka, J., Platón. Přednášky z antické filosofie, Chvatík, I., Kouba, P. (eds.),SPN, Praha, 1992.
Robinson, R., ”Hypotéza ve Faidónu“, in: Rezek, P. (ed.), Idea, hypotéza, otázka, Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, Praha, 1991.
Ross, D., Plato`s Theory of Ideas, Clarendon Press, Oxford, 1951.
Rowe, C.J., Plato – Phaedo, Cambridge University Press, Cambridge, 1993.
Sedley, D., ”Form-Particular Reseblance in Plato`s Phaedo“, in: Proceedings of the Aristotelian Society 106, 2006.
Špinka, Š., Duše a zlo v dialogu Faidón, OIKOYMENH, Praha, 2009.
Thein, K., Vynález věcí. O Platónově hypotéze idejí, FILOSOFIA, Praha, 2008.
Wagner, H., ”Strukturní zákon teorie idejí“, in: Rezek, P. (ed.), Idea a třetí muž, Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, Praha, 1993.
White, F.C., ”Faidón a Ústava o esencích“, in: Rezek, P. (ed.), Idea a třetí muž, Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, Praha, 1993.
White, N.P., ”Plato`s metaphysical epistemology“, in: Kraut, R. (ed.), Cambridge Companion to Plato, Cambridge University Press, Cambridge, 1992.
Wieland, W., ”Idea a hypotéza“, in: Rezek, P. (ed.), Idea, hypotéza, otázka, Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, Praha 1991.
Wieland, W., ”Ideje bez teorie o idejích“, in: Rezek, P. (ed.), Idea, hypotéza, otázka, Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, Praha 1991.
Zeller, E., ”Dialektika čili nauka o idejích“, in: Rezek, P. (ed.), Idea, hypotéza, otázka, Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, Praha 1991.