Česká platónská společnost

Dialog Parmenidés, náležející mezi pozdní dialogy, představuje jediný Platónův text, kde je výslovně podrobena zkoumání sama hypotéza existence idejí, načrtnutá zde mladým Sókratem. A ačkoli je vzápětí samotným Parmenidem úspěšně zproblematizována, závěr přesto nenabádá k jejímu odmítnutí – připuštění jiného typu jsoucnosti než je jsoucnost smyslových jednotlivin je naopak označeno za nutnou podmínku možnosti myšlení a dialektiky (Parm. 135b-c). Otázkou se tedy stává, jak tuto jsoucnost adekvátně myslet – a druhá část dialogu je představena jako cvičení, jež má vést právě k takovému cíli. Na místo horlivého Sókrata nastupuje pasivní Aristotelés, živý dialog se mění v dlouhé řetězce vysoce technických argumentů a zkoumání je tentokrát podrobena hypotéza otce Parmenida: jakým způsobem je možné konsekventně myslet, že jedno jest, případně že jedno není? Jak přesně tyto dedukce důsledků souvisejí s hypotézou idejí, zůstává však nejasné – dialogu chybí jakýkoli dramatický závěr. Zjevný rozkol mezi oběma částmi (jež se liší formou, délkou i obsahem) a nejasnost ohledně významu rozsáhlé druhé části pro celek dialogu představují hlavní příčiny, proč se jeden z ústředních Platónových textů mohl stát terčem nelichotivé literární kritiky. A nacházíme zde i další specifické rysy: mladičký Sókratés je zde atypicky v roli toho, kdo je dotazován a jehož tvrzení jsou vyvracena, teorie postulující existenci nesmyslových jsoucen, propagovaná v dialozích raného a středního období, je tu podrobována tvrdé kritice. Z těchto důvodů představuje dialog Parmenidés jeden z nejnáročnějších textů celého platónského korpusu.

V této práci se nepokusíme o nic víc, než vystihnout základní momenty charakterizující Sókratovu hypotézu existence idejí v té podobě, ve které ji představuje. Tuto hypotézu Sókratés užívá jako bázi systematické kritiky eleatské nauky, jež v Sókratem předestřené interpretaci postuluje jednotu všeho jsoucího a popírá existenci mnohosti (Parm. 127e-128b).
Oproti Parmenidovi a Zénónovi je Sókratés veden snahou „zachránit fenomény“ – zachovat ve filosofickém myšlení zkušenostně daný fakt, že smyslové jednotliviny jsou mnohé a běžně vykazují i protikladná určení. Ideje (eidé) jsou navrženy jako hypotéza, která má tuto skutečnost filosoficky založit. Jakožto inteligibilní jsoucna (to, co je uchopováno myšlením, Parm. 130a) představují podmínku možnosti toho, že jednotlivá smyslová jsoucna (to, co je viditelné, Parm. 130a) mohou nabývat protikladných určení, a to skrze účast smyslových jednotlivin na idejích: možnost podílet se současně na dvojici protikladných idejí vysvětluje možnost nabývat naráz protikladných určení.¹⁾ Tak se rozpor vznikající tím, že jednotné jsoucno je určeno dvojicí protikladů, odstraňuje rekursem na odlišnou ontologickou rovinu, kde se rozporná určení disociují do dvou vzájemně opačných jsoucen. Uvedená fenomenální fakta jsou tak vysvětlena pomocí relací neboli ohledů. Jsoucno nabývá své určení v tom ohledu a v té míře, v jakých se podílí na ideji (Parm. 129a) a tento vztah jednotliviny k různým inteligibilním jsoucnům se artikuluje také na jejích vztazích k různým smyslovým jednotlivinám: Sókratés je vzhledem k účasti na ideji jednoty jeden s ohledem na vztah k dalším šesti rozmlouvajícím a zároveň je vzhledem k účasti na ideji mnohosti mnohý s ohledem na vztah, který panuje mezi smyslovými částmi jeho těla (Parm. 129c-d). Podíl na opačných idejích tedy tematizuje jednak diferenci smyslových jsoucen vůči idejím, jednak dvojí diferenci na rovině smyslových jednotlivin: v případě jednoty diferenciaci vůči jiným smyslovým jsoucnům, v případě mnohosti vnitřní diferenciaci jednotliviny na své smyslové části. Sókratés užívá ideje relačních určení²⁾ k vysvětlení faktu, že smyslové jsoucno může nabývat protikladných určení, nikoli k vysvětlení určitosti tohoto smyslového jsoucna, tedy k objasnění faktu jeho bytí. Mnohost potenciálně protikladných vztahů předpokládá určité sebetotožné jsoucno, jež v těchto relacích k jinému jest tím, čím je (např. Sókratés je týmž Sókratem jakožto jeden i jakožto mnohý). Kromě vztahu k jinému (diferenciace) je zde tedy předpokládán i vztah k sobě samému (sebetotožnost), který však Sókratés v případě smyslových jsoucen netematizuje.
Naproti tomu ideje Sókratés ihned vymezuje jako jsoucna jsoucí sama o sobě (auto kat’hauto, Parm. 128e) a mimo (chóris, Parm. 129d). Zdůrazňuje, že si nedovede představit participaci ideje na ideji vůči sobě opačné (Parm. 129b-c), ale podobně problematické se mu zdá vykazovat mezi těmito jsoucny jakékoli vzájemné vztahy (Parm. 129e-130a).³⁾ Vydělenost idejí znamená však také odlišení idejí jakožto jsoucen od pouhých určení jsoucen – takto Sókratovo nejednoznačné vyjádření precizuje Parmenidés, když odděluje ideje od smyslových jednotlivin, které na nich participují, i od smyslových určení, jež tyto jednotliviny díky participaci nesou (Parm. 130b). Distinkce mezi jsoucnem a jeho určeními, jež mají relační povahu vztahu k jinému (jsou daná podílem na idejích a zasazují jsoucno do kontextu jiných smyslových jednotlivin i vnitřního rozrůzňování v rámci vlastního smyslového bytí) se zdá vyznačovat specifičnost sféry smyslových jsoucen. Tím, že se Sókratés distancuje od vztahů mezi idejemi, zpochybňuje tím i možnost idejí nabývat určení odlišná od vlastní jsoucnosti o sobě. Sókratés netvrdí, že idea je nositelkou toho určení, jímž je ideou; chceme-li nicméně tento předpoklad pojmout jako implicitní součást jeho hypotézy,⁴⁾ je třeba trvat na tom, že sebeurčení ideje je na rozdíl od jednotlivých určení smyslových jsoucen explikované sebevztahem (sebetotožností, bytím o sobě ideje) a nikoli vztahem k jinému (diferenciací vůči jiným ideám či vnitřní diferenciací vůči svým od sebe sama odlišným částem).
Další Parmenidovy otázky překračují původní rámec Sókratovy hypotézy, když se tážou na existenci idejí, jež netvoří páry s idejemi opačnými. Zatímco existenci etických idejí, jako je spravedlnost, krása či dobro, Sókratés okamžitě připouští (Parm. 130b), u idejí nikoli již jednotlivých určení, ale přímo smyslových jsoucen, jako je člověk či živly, přiznává svou nejistotu (Parm. 130c) a v případě vlasu, bláta, a vůbec všech „bezcenných“ jsoucen jejich ideální založení ihned popírá (Parm. 130c). Váhání s odpovědí i Parmenidovy výtky, že pro svůj nízký věk Sókratés příliš rychle přitakává čistě konvenčnímu soudu o bezvýznamnosti některých jsoucen (Parm. 130e) a příliš brzo, bez náležitého výcviku, se pokouší o uchopování toho, co je sama krása, spravedlnost a dobro (Parm. 135c-d), ukazují zřetelně Sókratovu verzi hypotézy idejí jako částečnou a volající po širším filosofickém zakotvení.

Následující Parmenidova kritika Sókratovy hypotézy je završena tvrzením, které k takovému širšímu filosofickému kontextu bezprostředně odkazuje: hypotéza, kterou Sókratés využíval pro záchranu fenoménů, hraje ve skutečnosti mnohem významnější roli – jedině ona je sto zachránit možnost myšlení a řeči (Parm. 135c). Hypotézu idejí je tedy nezbytné podržet, ovšem v podobě, která se dokáže vyhnout Parmenidově kritice: jeho argumenty vycházejí z určitého porozumění hypotéze idejí a je to toto porozumění, nikoli hypotéza sama, co se ukazuje jako neudržitelné.⁵⁾ Nahlédnout, že každé jednotlivině přísluší její rod či o sobě jsoucí bytnost, a být schopen tento náhled předat druhým, však Parmenidés vytyčuje jako obtížný úkol i pro obdivuhodně nadaného muže (Parm. 135a-b). Pod tíží Parmenidovy palčivé otázky, co činit s filosofií a kam obrátit své myšlení, dokud tyto otázky zůstávají nerozřešeny (Parm. 135c), zůstává mladý Sókratés pro tu chvíli bezradný, ale nikoli zcela bez pomoci: jeho krásná a božská vášeň pro logos (Parm. 135d) se dočká příkladu cvičení, které otevírá cestu k pochopení a k pravdě (Parm. 136e). Avšak v jakém smyslu může přeplutí rozsáhlého a zrádného moře úvah (Parm. 137a) druhé části dialogu pomoci v úkolu promyslet nově hypotézu idejí a zachránit tak myšlení a dialektiku, to zůstává otázkou, kterou si už bude muset – stejně tak jako čtenář – zodpovědět sám.

• Anonymní komentář k Platónovu Parmenidovi, přel. F. Karfík a V. Němec, úvod a komentář V. Němec, Praha, OIKOYMENH, 2009.
• Apelt O., Platons dialog Parmenides, Neu übersetzt und erlaütert, Leipzig, F. Meiner 1919.
• Cornford, F. D., Plato and Parmenides, Parmenides‘ Way of truth and Plato’s Parmenides, (trans. with introd. and running commentary) London, Paul, Trench, Trubner, 1939.
• Dorter, K., Form and Good in Plato´s Eleatic Dialogues, The Parmenides, Theaetetus, Sophist, and Statesman, Berkeley, Los Angeles, London, University of California press 1994.
• Meinwald, C. C., Plato’s Parmenides, New York, Oxford University Press, 1991.
• Miller, M., Plato’s Parmenides, the conversion of the soul, Princeton, Princeton university press, 1986.
• Plato, Parmenides (transl. and analysis by R. E. Allen), Minneapolis, University of Minnesota press, 1983.
• Plato, Parmenides (transl. with introd. and comment. by Samuel Scolnicov), Berkeley, University of California press, 2003.
• Plato, Parmenides (transl. with introd. and app. by A.E. Taylor), Oxford, Clarendon Press, 1934.
• Platon, Parménide (trad., introd. et notes par Luc Brisson), Paris, Flammarion, 1994.
• Proclus, Commentary on Plato’s Parmenides (transl. R. Morrow, John M. Dillon, with introd. and notes by John M. Dillon, Princeton), Princeton university press, 1987.
• Rickless, S. C., Plato’s forms in transitiv, a reading of the Parmenides, Cambridge, Cambridge university press, 2007.
• Sayre, K., Parmenides‘ lesson, transl. and explication of Plato’s Parmenides, Notre Dame, University of Notre Dame press, 1996.
• Sayre, K., Plato’s Late Ontology, Princeton, Guilford, Princeton University Press, 1983.
• Schudoma, I., Platons Parmenides (Kommentar und Deutung), Würzburg, Königshausen & Neumann , 2001.
• Turnbull, R. G., The Parmenides and Plato’s late philosophy, translation of and commentary on the Parmenides with interpretative chapters on the Timaeus, the Theaetetus, the Sophist, and the Philebus, Toronto, University of Toronto press, 1998.
• Wyller E. A., Platons Parmenides in seinem Zusammenhang mit Symposion und Politeia, Interpretationen zur platonischen Henologie, Oslo, H. Aschehoug, 1960.
• Wyller, E. A., Pozdní Platón, Praha, Rezek 1996.
• Ziermann, Ch., Platons negative Dialektik, eine Untersuchung der Dialoge Sophistes und Parmenides, Würzburg, Königshausen und Neumann, 2004.