Česká platónská společnost

Erós hraje v Platónově filosofii významnou roli hned ze dvou důvodů. Jednak je klíčovou silou, která působí v lidském životě a která dokáže pohnout duši k dobrému i zlému, jednak je Sókratés, tj. v řadě ohledů paradigmatická filosofická postava, líčen jako veskrze erótická bytost. O lásce se nejvíce dozvídáme ve dvou Platónových dialozích Symposion a Faidros.

Většina dialogu Symposion je zasvěcena chvalořečem na Eróta, které přednášejí účastníci slavné hostiny u Agathóna. Jednotliví Sókratovi předřečníci přitom představují rozličné koncepce a rozehrávají různé motivy, které se Sókratovou vlastní pozicí polyfonně rezonují. Společným jádrem se zdá být propojená problematika lásky, krásy a ctnosti. V Sókratově vlastní chvalořeči (enkomion), která se skládá z úvodního krátkého vyvrácení Agathóna (elenchos) a z následného vyprávění o setkání s božskou Diotímou, je Erós představen jako střední, daimónská bytost: je synem Pora (Důmyslu) a Penie (Chudoby), který touží po něčem určitém, totiž po tom, čeho se mu nedostává, a to jakožto po něčem krásném a dobrém. Předmět jeho touhy je však ve skutečnosti čtverý: dobro (to agathon), krása (to kalon), blaženost (eudaimonia) a nesmrtelnost (athanasia), které je třeba pochopit jako strukturní momenty erótického vztahu. Erós je touhou mít trvale dobro, tj. být blažený, což je pro smrtelné bytosti možné jen ve formě plození a rození v krásném. Krása je v této struktuře tím, co erótickou touhu probouzí, co však pro svou bytostnou ambivalenci může erótický pohyb buď připoutat k sobě samé, nebo mu naopak umožnit transcendenci k vyššímu. Proto ve věcech erótiky hraje klíčovou roli vychovatel, jakým je sám Sókratés či jakým pro něj byla Diotíma.
Člověk zachvácen erótickou touhou tedy v krásném plodí a rodí, a to duševně, či tělesně – podle toho, čím je od přirozenosti těhotný. V takzvaných nižších mystériích podává Diotíma výklad o těhotných tělem, kteří plodí děti, a o těhotných duší, tedy o básnících, tvořivých umělcích a politicích, kteří dávají vzniknout moudrosti a ostatním ctnostem. Obtížná vyšší mystéria se týkají výstupu k samotné ideji krásy, které je schopen jen člověk s přirozenstí (fysis) filosofa, hnaný svou erótickou přirozeností a pravděpodobně také vedený vychovatelem. Samotný výstup se děje jakožto pohyb od lásky k jednomu krásnému tělu, přes lásku k mnohým krásným tělům, ke krásným duším, krásným činnostem a zákonům až po lásku k poznatkům. Z této roviny je pak ve výjimečných případech možno spatřit i samu ideu krásy, kde podle Diotíminých slov jedině stojí za to člověku žít a kde jedině lze plodit pravou ctnost. Jednotlivé kroky výstupu jsou vždy souhrou aporetických a euporetických momentů, např. láska k zákonům neznačí, že bychom odmítali lásku k duším. Podobně pravá ctnost, kterou duše plodí u samotné ideje krásy, jistě nepředstavuje pohrdání celým světem, nýbrž naopak prohloubení dosavadního vědění a dbaní o rozumnost (fronésis) v životě. Povahu výstupu je tedy třeba pochopit nikoliv jako cestu po žebříku, která sugeruje opouštění nižšího pro vyšší, nýbrž jako rozšiřování vlastní perspektivy směrem k ideji, tedy jako růst. Sama Diotíma mluví v posledním kroku výstupu o zesílení (rhónnymi) a zmohutnění (auxó). Růst přitom samozřejmě není pouhou adicí jedné části nově vznikajícího celku k druhé, nýbrž také proměnou toho, co ta která část je. V rámci růstu se totiž proměňují vazby mezi starými částmi, vznikají vazby mezi stávajícím a novým a také mezi příslušnými částmi a nově vznikajícím celkem. Jde tedy o růst organický. Erós je tedy podle výkladu ze Symposia zásadní mocností působící v lidském životě, která člověku umožňuje získat podle jeho přirozenosti podíl na dobru, blaženosti a nesmrtelnosti a spatřit na různých úrovních krásu, ba v případě zvláště přirozeně disponovaných i krásu samu.

Kolem podobných motivů krouží i dialog Faidros. Sókratés s Faidrem zde sice nejprve přednášejí hanebné řeči o lásce, které ji v jádru chápou jako hybridní formu vlády žádostivosti v duši toužící po krásném těle, ale Sókratés záhy přednáší novou řeč jakožto omluvu Erótovi. Východiskem nového zhodnocení lásky je její pochopení jako božského daru, totiž jako jedné z forem božské mánie. Tento základní náhled pak Sókratés rozvíjí na pozadí kosmologických a psychologických úvah o tripartitní duši a jejích cestách ve světě. Láska je zde pojata jako vzpomínka na pravou krásu na podkladě krásy tělesné, díky níž se duše milujícího opeřuje a snaží se vzlétnout. Před samotným vtělením totiž i nebožské duše nahlížejí části inteligibilního světa, z vrcholu nebeské klenby. Protože však na rozdíl od božských duší zároveň neustále řeší různé konflikty, ať už mezi částmi každé jednotlivé duše nebo mezi dušemi navzájem, spatřují vždy jen fragmenty inteligibilní skutečnosti. Z těch jsoucen, jež duše viděla nad nebeskou klenbou, přísluší kráse samé zvláštní zářivost. Její jedinečnost je však dvojsečná, neboť pro svou povahu může budit dvojí reakci. Na jedné straně se nejsilněji prolamuje do našeho světa, a tak představuje nejlepší bránu do světa idejí, na druhé straně její smyslové ztělesnění může být pro svou působivost snadno zaměněno za krásu pravou, inteligibilní.
Z této bytostné ambivalence se pak odvozují dva možné druhy lásky jakožto psychického korelátu krásy. Při správném porozumění kráse jde o lásku, jež je rozpomínkou na pravou krásu a zahlédnutím božského ve smyslovém. K milovanému tehdy milující chová úctu a připodobňuje se mu, tj. stává se sám krásným a pro miláčka přitažlivým. Jelikož tak oba milující pohlížejí na ideální svět skrze svou vlastní vzájemnost, totiž skrze pochopení sebe sama jako jednoty v mnohosti, lze o pravé lásce mluvit jako o souhře vzájemného láskyplného povznášení, nastolování harmonie a rovnosti mezi oběma milujícími a božským základem jejich vztahu. Pravá láska tak není útěkem od milovaného ke kráse samotné, ale rozšířením horizontu, v němž se nám krása milovaného ukazuje, a je v tomto smyslu duševním růstem. Při záměně smyslové krásy za její inteligibilní vzor, tj. milujeme-li nepravou láskou, však k partnerovi nechováme patřičnou úctu, nýbrž se jej a jeho krásy snažíme zmocnit v záchvatu hybridní touhy, jak o ní mluví první dvě řeči dialogu.

Jak Symposion, tak Faidros představují lásku jako možnou harmonizující sílu. To minimálně na rovině vnitřní konstituce duše znamená, že je Platónem myšlena jako síla současně racionální i iracionální (pro což svědčí i ambivalence chování Pora a Penie v Symposiu či vozataje a černého koně ve Faidru). Její působnost sahá však i na rovinu vztahů mezi různými dušemi a takto nám umožňuje jednak zahlédnout inteligibilní základ smyslového světa, jednak smyslovému světu porozumět jako ztělesnění inteligilního vzoru. Harmonizující moc lásky tak uvádí duši do vztahu s různými rovinami skutečnosti, tj. umožňuje člověku duševní růst. V tomto smyslu vede k nastolení souladu mezi námi a různými úrovněmi bytí, a dává nám tak podíl na kráse celku, jež je ztělesněním Dobra.

• Allen, R.E., The Symposium, Yale University Press, London 1991.
• Asmis, E., “Psychagogia in Plato`s Phaedrus“, in: Illinois Studies in Classical Philology 11, 1986.
• Benardete, S., On Plato`s Symposium, Carl Friedrich von Siemens Stiftung, München, 1993.
• Benardete, S., The Rhetoric of Morality and Philosophy, The Universiy of Chicago Press, Chicago 1991.
• Brentlinger, J., Plato`s Symposium, University of Massachusetts Press, New Haven, 1970.
• Burger, R., Plato`s Phaedrus, University of Alabama Press, Birmingham, 1980.
• Bury, R.G., The Symposium of Plato, Aris and Phillips, Warminster, 1986.
• Cornford, F. M., “The Doctrine of Eros in Plato`s Symposium“, in: Guthrie, W.K.C., The Unwritten Philosophy and Other Essays, Cambridge University Press, Cambridge, 1950.
• Demos, R., “Eros“, in: Journal of Philosophy 31, 1934.
• Dickie, M.W., “The Place of Phthonos in the Argument of Plato`s Phaedrus“, in: Rosen, R. M., Nomodeiktes, University of Michigan Press, Ann Arbor, 1993.
• Dover, K., Symposium, Cambridge University Press, Cambridge 1980.
• Ferrari, G.F.R., Listening to Cicadas, Cambridge University Press, Cambridge 1987.
• Ferrari, G.F.R., “Platonic Love“, in: Kraut, R., The Cambridge Companion to Plato, Cambridge University Press, New York, 1993.
• Gadamer, H.-G., “Plato als Porträtist“, in: Gesammelte Werke, Band 7, Tübingen 1991.
• Gould, T., Platonic Love, The Free Press of Glencoe, New York, 1963.
• Griswold, Ch.L., Self-Knowledge in Plato`s Phaedrus, Pennsylvania State Univ Press, New Haven 1986.
• Hackforth, R., Plato`s Phaedrus, Cambridge University Press, Cambridge 1952.
• Halperin, D., “Platonic Eros and what Men Call Love“, in: Ancient Philosophy 5, 1985.
• Halperin, D. M., “Plato and the Metaphysics of Desire“, in: Cleary, J. J., Boston Area Colloquium in Ancient Philosophy V, University Press of America, Lanham, 1991.
• Heath, M., “The Unity of Plato`s Phaedrus“, in: Oxford Studies in Ancient Philosophy 7, 1989.
• Heitsch, E., Platon, Phaidros, Vandenhoeck & Ruprecht, Göttingen, 1997.
• Hejduk, T., Od Eróta k filosofii, Pavel Mervart, Praha, 2007.
• Hunter, R., Plato’s Symposium, Oxford University Press, Oxford, 2004.
• Hyland, D., “Eros, epithymia, and philia in Plato“, in: Phronesis 13, 1968.
• Kosman, L. A., “Platonic Love“, in: Werkmeister, W. H., Facets of Plato’s Philosophy, Van Gorcum, Assen, 1976.
• Krüger, G., Einsicht und Leidenschaft, Vittorio Klostermann, Frankfurt am Mein, 1939.
• Ludwig, P. W., Eros and Polis, Cambridge University Press, Cambridge, 2002.
• Markus, R. A., “The Dialectic of Eros in Plato’s Symposium“, in: Vlastos, G., Plato: A Collection of Critical Essays, Anchor Books, 1971.
• Meyer, H. W., “Das Verhältnis von Enthusiasmus und Philosophie“, in: Archives der Philosophie 6, 1956.
• Moravscik, J., “Reason and Eros in the ‘‘Ascent’ Passage of the Symposium“, in: Anton, J. P., Kustas, G. I., Essays in Ancient Greek Philosophy, State University of New York Press, New York, 1971.
• Muir, D. P. E., “Friendship in Education and the Desire for the Good“, in: Educational Philosophy and Theory 32, 2000.
• Nehamas, A., Plato, Phaedrus, Hackett Publishing Copany, Inc., Cambridge, 1995.
• Nehamas, A., Woodruff, P., Symposium, Hackett Publishing Company, Indianapolis 1989.
• Nicholson, G., Plato`s Phaedrus, Purdue University Press, West Lafayette 1999.
• Novotný, F., O Platonovi II, Jan Laichter, Praha, 1948.
• Novotný, F., O Platonovi III, Jan Laichter, Praha, 1949.
• Nussbaum, M. C., “This Story Isn`t True“, in: Moravcsik, J.M.E., Temko, P., Plato on Beauty, Wisdom and the Arts, Rowman and Littlefield, New Jersey, 1982.
• Osborne, C., Eros Unveiled, Oxford University Press, Oxford, 2002.
• Patočka, J., “Platón o vědění a umění, nadšení a kráse“, in: Rous, J., Kroupa, J. K., Studie o počátcích uvažování o kráse v antickém Řecku, KLP, Praha 1997.
• Patterson, R., “The Ascent Passage in Plato’s Symposium“, in: Proceedings of the Boston Area Colloquim in Ancient Philosophy 7, 1991.
• Pender, E., “Spiritual Pregnancy in Plato’s Symposium“, in: Classical Quarterly 42, 1992.
• Penner, T., “Thought and Desire in Plato“, in: Vlastos, G., Plato: A Collection of Critical Essays, Anchor Books, 1971.
• Price, A. W., Love and Friendship, Oxford University Press, Oxford 1990.
• Price, A. W., “Reason`s New Role in the Phaedrus“, in: Rossetti, L., Understanding the Phaedrus, Academia Verlag, Sankt Augustin 1992.
• Robinson, S., “The Contest of Wisdom between Socrates and Agathon in Plato`s Symposium“, in: Ancienit Philosophy 24, 2004.
• Rosen, S., Plato’s Symposium, St. Augustines Press, New Haven, 1968.
• Rowe, Ch., Plato, Phaedrus, Aris & Phillips LTD., Warminster, 1986.
• Rowe, Ch., “Socrates and Diotima: Eros, Creativity and Immortality“, in: Proceedings of the Boston Area Colloquium in Ancient Philosophy 14, 1998.
• Rowe, Ch., “The Argument and Structure of Plato`s Phaedrus“, in: Proceedings of the Cambridge Philological Society 212, 1986.
• Santas, G., “Passionate Platonic Love in Phaedrus“, in: Ancient Philosophy 2, 1982.
• Sheffield, F. C. C., Plato`s Symposium, Oxford University Press, New York 2006.
• Špinka, Š., Duše a krása v dialogu Faidros, OIKOYMENH, Praha, 2009.
• Verdenius, W. J., “Der Begrif der Mania in Platons Phaidros“, in: Archiv für die Geschichte der Philosophie 44, 1962.
• Vlastos, G., “The Individual as an Object of Love in Plato“, in: týž, Platonic Studies, Princeton University Press, Princeton 1981.
• de Vries, G. J., A Commentary on the Phaedrus of Plato, Adolf M. Hakkert, Amsterdam, 1969.
• Wardy, R., “The Unity of Opposites in Plato`s Symposium“, in: Oxford Studies in Ancient Philosophy 23, 2002.
• Warner, M., “Love, Self and Plato’s Symposium“, in: Philosophical Quarterly 29, 1979.
• White, D. A., Rhetoric and Reality in Plato`s Phaedrus, Suny Press, Albany 1993.
• White, F. C., “Love and Beauty in Plato’s Symposium“, in: Journal of Hellenic Studies 109, 1989.
• White, F.C., “Love and the Individual in Plato`s Phaedrus“, in: Classical Quarterly 40, 1990.
• Waterfield, R., Plato, Phaedrus, Oxford University Press, New York, 2002.
• Waterfield, R., Plato, The Symposium, Oxford Univerdity Press, Oxford, 1994.
• Wurm, A., Platonicus amor, Walter de Gruyter, Berlin, 2008.
• Wyller, E., Pozdní Platón, Rezek, Praha, 1996.