Česká platónská společnost

Problematika duše představuje protrepticky i systematicky úhelný stavební kámen Platónovy filosofie. Sám filosofický život se totiž děje jakožto péče o duši a duše svým specifickým postavením mezi smyslovým a inteligibilním světem otevírá cestu k vyšším ontologickým rovinám. V tomto smyslu závisí na pochopení povahy duše i to, co je úkolem našeho života, totiž reorientace perspektivy ve smyslu péče o tělesný svět zakotvené v inteligibilním vzoru světa (srov. Phd., Tim.).

V hrubých obrysech navazuje Platón na širokou tradici řeckého chápání duše jako zdroje organizovaného pohybu. K představě duše jako arché kinéseós se explicitně hlásí v dialogu Faidros, kde se dokazuje nesmrtelnost veškeré duše pomocí pojmu samopohybu. Autokinetické je totiž to, co má zdroj pohybu v sobě samém, na rozdíl od objektu, který je pohybován od jiného. V případě pohybovaného objektu může zdroj pohybu začít působit i ustat, a pohybující se tak může zastavit, zatímco v případě samopohybujícího se není počátek ani konec jeho pohybu myslitelný. To, co se hýbe samo, je totiž počátkem pohybu nejen pro sebe sama, a je tak svým počátkem, který je bytostně nevzniklý a vznik až ostatnímu umožňující, nýbrž je počátkem i pro jiné objekty, a tak není možný ani jeho zánik, který by znamenal zástavu veškerého pohybu (a v tomto smyslu i života) v kosmu. Naopak to, co je počátkem pohybu jinému i sobě, se takto věčně pohybuje a je v tomto smyslu nesmrtelné. Tato obecná úvaha o počátcích pohybu je pak na základě pozorování fenoménů oduševnělého a neoduševnělého těla aplikována na podstatu duše, která je právě vnitřním zdrojem pohybu těla. Stejné pojetí duše přitom nacházíme také v X. knize Zákonů, kde se o „duši“ mluví jako o jménu pro jsoucnost, jejímž výměrem je „pohyb, který může sám sebou hýbati“ (895e-896a), přičemž se dále ukazuje, že vše, co má na tomto pohybu podíl, je měněno čili samo uváděno v pohyb (896a).
Duše je tedy nesmrtelným samohybným zdrojem pohybu toho, co samo nemá charakter samopohybu, tj. tělesných jsoucen. Toto udílení pohybu má však komplexnější charakter. Duše neudílí pohyb svévolně a nahodile, ale na základě svého porozumění tomu, co je, a tomu, co znamená dobře žít. Základní polaritou, v níž se zde duše pohybuje, jsou přitom – řečeno zcela schématicky – ideje versus smyslová jsoucna z hlediska toho, co je, a možnost člověka vyvázat sebe sama coby tělesnou bytost z celku kosmu versus pochopit se jako část širšího příčinného celku duší, v případě představ o dobrém životě. V tomto smyslu je podoba samopohybu duše, a takto i charakter udíleného pohybu, navázána na formu vztahu duše k idejím, které jsou kladeny jako preinkarnačně určující naše životní rozvrhy (Phdr. 248c nn). Systematicky vzato má tak udílení pohybu charakter prostředkování správné či chybné představy o tom, co je, a v lepším z těchto případů je tak organizováním tělesnosti podle inteligibilního vzoru, kterým jsou ideje (Tim. 30a). V nejlepší možné míře pak tuto organizující funkci plní světová duše, pohybující se na rozdíl od duší individuálních zcela pravidelně a uspořádaně (Tim. 36a nn).

Je však třeba se ptát, jak tento pohyb duše myslet. Co se vlastně hýbe a o jaký typ pohybu se jedná? Odpověď na tyto otázky lze hledat v pasážích o genezi duše v dialogu Tímaios 35a nn. Podle nich démiurgos nejprve připravil matérii pro výrobu duše, a to smícháním dvou podob bytí (úsia), totožnosti (tauton) a různosti (heteron), totiž jejich nedělitelné a dělitelné podoby. První z nich pravděpodobně představuje nejvyšší rody, jak o nich mluví dialog Sofistés, druhá snad jejich odrazy v chóře, této jakési zcela pasivní příjemkyni bez vlastního kvalitativního určení, která však sama přijímá libovolné kvality ve formě odrazů idejí. Následně démiurgos smíchá tři vzniklé prostřední podoby bytí totožnosti a různosti. Tuto látku poté zpracovává, a to rozdělováním a odkrajováním v matematicky přesně daných poměrech. Vzniklou entitu démiurgos půlí a překládá ve středu do tvaru písmene X, stáčí do kruhu a uvádí do rovnoměrného kruhového pohybu. Takto vzniklá duše sestává z osmi koncentrických kruhů pohybujících se různými rychlostmi a směry, přičemž vnější kruh je nazván kruhem téhož, sedm vnitřních pak kruhy různého. Interpretace tohoto bohatého podobenství je velmi obtížná. Vzniklá světová duše je zjevně prostředním jsoucnem mezi tělesností a idejemi, z nichž obou je vyrobena, tzn. dokáže s oběma sférami interagovat a je od obou zároveň odlišná. Je sice pohybem, ale pohybem zcela pravidelným, kruhovým a věčným, tj. odlišuje se od lineárních, jen stopově pravidelných a ustávajících pohybů jednotlivých hmotných těles. Jakožto kruhový pohyb je v jistém ohledu neustálým opakováním téhož, tj. sukcesivní stejností, kterou se ve svrchované podobě vyznačují ideje. Souvislost s nejvyššími rody lze snad interpretovat jako vazbu na sám kořen racionální struktury kosmu a jejího obrazu, kterým je řeč. Tímaios ostatně záhy (37a nn) popisuje styk kruhu totožnosti s matematickými jsoucny a idejemi jako proces rozvažování vyjádřený řečí bez hlesu a zvuku, styk kruhu různosti se smyslovou skutečností pak jako vznik pravdivé a pevné představy a mínění. V obou případech jde tedy o poznávací akty. Silný důraz na matematické uspořádání duše opět podtrhuje její racionální kořeny. Mohl by však také upozorňovat na prostřední povahu duše, alespoň budeme-li Platónovi takovou nauku připisovat.¹⁾ Démiurgos každopádně působí na odrazy idejí v chóře prostřednictvím světové duše, což je zjevně možné právě proto, že tato duše má matematicky přesně vyjádřitelnou strukturu.

O individuálních duších se v témže dialogu dozvídáme, že je démiurgos „mísil skoro týmž způsobem, ale již ne se stejně takovou čistotou“ (41d), tj. lze předpokládat, že budou mít minimálně velmi podobnou strukturu. Kromě nesmrtelné složky se však v Tímaiu 42d nn mluví i o připojení smrtelné části, což již nečiní sám démiurgos, nýbrž noví bohové. Z následujícího popisu (43a nn) samotného vložení smrtelné i nesmrtelné části duše do těla je pak zjevné, že jak kruh téhož, tak kruhy různého jsou zprvu zcela chaoticky pohybovány prudkými nárazy smyslových vjemů a v nápravu tohoto stavu a znovunabytí pravidelných pohybů duše lze doufat jen při správné výchově. Předávání pohybu mezi smyslovými věcmi a duší tedy zjevně funguje oboustranně, avšak pouze duše, ponechána o sobě, ve svém pravidelném pohybu setrvává.

Co se tedy v duši pohybuje, je osmero uspořádaných a z velmi specifického materiálu stvořených kruhů a tyto kruhy se samy od sebe pravidelně otáčejí. V případě individuálních duší pak při střetu s lineárními pohyby, jež působí tělesná jsoucna, sice vykonávají stále ještě kruhové pohyby, avšak vzájemně neuspořádané, nebo se dokonce jednotlivé kruhy dočasně zastavují. Charakter pravidelného kruhového samopohybu je však opačně také takový, že na obou svých charakteristikách, kruhovosti a pravidelnosti, dokáže dávat tělesnému podíl.

• Alt, K., “Diesseits und Jenseits in Platons Mythen von der Seele”, in: Hermes 91, 1983.
• Bett, R., “Immortality and the Nature of the Soul in the Phaedrus“, in: Phronesis 31, 1986.
• Blyth, D., “The Ever-Moving Soul in Plato`s Phaedrus“, in: American Journal of Philology 118, 1997.
• Brisson, L., “Plato`s Theory of Sense Perception in the Timaeus“, in: Proceedings of the Boston Area Colloquium in Ancient Philosophy 13, 1997.
• Buchheim, T., “Plato`s phaulon skemma“, in: King, R.A.H., Common to Body and Soul, Walter de Gruyter, Berlin 2006.
• Burnyeat, M.F., “The Truth of Tripartition“, in: Proceedings of the Aristotelian Society 1, 2006.
• Cooper, J.M., “Plato`s Theory of Human Motivation“, in: History of Philosophy Quarterly 1, 1984.
• Cornford, F.M., Plato`s Cosmology, Hackett Publishing Company, Indianapolis/Cambridge 1935.
• Demos, R., “Plato`s Doctrine of the Psyche as a Self-Moving Motion”, in: Journal of the History of Philosophy 6, 1968.
• Ferrari, G.R.F., “The Struggle in the Soul”, in: Ancient Philosophy 5, 1985.
• Graeser, A., Probleme der platonischen Seelenteilungslehre, Beck, Munich 1969.
• Cherniss, H., Aristotle`s Criticism of Plato and the Early Academy, John Hopkins Press, Baltimore 1944.
• Ierodiakonou, K., “Plato`s Theory of Colour in the Timaeus“, in: Rhizai 2, 2005.
• Johansen, T., “Body, Soul, and Tripartition in Plato`s Timaeus“, in: Oxford Studies in Ancient hilosophy 19, 2000.
• Johansen, T., Plato`s Natural Philosophy, Cambridge University Press, Cambridge 2004.
• Karfík, F., “Co je to smrtelná část duše?“, in: týž: Duše a svět, OIKOYMENH, Praha 2007.
• Karfík, F., Die Beseelung des Kosmos, K. G. Saur, München 2004.
• Klosko, G., “The Rule of Reason in Plato`s Psychology“, in: History of Philosophy Quarterly 5, 1988.
• Lautner, P., “The Timaeus on Sounds and Hearing with Some Implications for Plato`s General Account of Sense-Perception“, in: Rhizai 2, 2005.
• Lorenz, H., The Brute Within, Oxford University Press, Oxford, New York 2006.
• Miller, F.D.jr., “Plato on Parts of the Soul“, in: van Ophuijsen, J.M., Plato and Platonism, The Catholic University of America Press, Washington 1999.
• Moline, J., “Plato on the Complexity of the Psyche“, in: AGP 60. 1978.
• Moss, J., “Appearances and Calculations: Plato`s Division of the Soul“, in: Oxford Studies in Ancient Philosophy 34, 2008.
• Moss, J., “Pleasure and Illusion in Plato“, in: Philosophy and Phenomenological Research 72, 2006.
• Moss, J., “Shame, Pleasure ans the Divided Soul“, in: Oxford Studies in Ancient Philosophy 29, 2005.
• Ostenfeld, E.N., “Self-Motion, Tripartition and Embodiment“, in: Rosetti, L., Understanding the Phaedrus, Proceedings of the II. Symposium Platonicum, Sankt Augustin 1992.
• Penner, T., “Thought and Desire in Plato“, in: Vlastos, G., Plato: A Collection of Critical Essays, Anchor Books, New York 1971.
• Perger, M. von, Die Allseele in Platons Timaios, Teubner,Leipzig 1997.
• Reydams-Schils, G., “Plato`s World Soul“, in: Calvo, T., Brisson, L., Interpreting the Timaeus-Critias, Academia, Sankt Augustin 1997.
• Rist, J.M., “Plato Says That We Have Tripartite Souls. If He Is Right, What Can We Do About It?“, in: týž, Man, Soul, Body, Variorum Ashgate Publishing Limited, Hampshire 1996.
• Robinson, J.V., “The Tripartite Soul in the Timaeus“, in: Phronesis 35, 1990.
• Robinson, R., “Plato`s Separation of Reason from Desire“, in: Phronesis 16, 1971.
• Robinson, T.M., “The Argument for Immortality in Plato`s Phaedrus”, in: Anton, J., Kustas, G.L., Essays in Ancient Greek Philosophy, State University of New York Press, Albany 1971.
• Robinson, T.M., Plato`s Psychology, Toronto University Press, Toronto 1970.
• Robinson, T.M., “The Nature and Significance of the Argument for Immortality in the Phaedrus”, in: Apeiron 2, 1968.
• Sedley, D., “Becoming Like God in the Timaeus and Aristotle“, in: Calvo, T., Brisson, L., Interpreting the Timaeus-Critias, Academia, Sankt Augustin 1997.
• Sedley, D., The Midwife of Platonism, Oxford University Press, Oxford 2004.
• Sharples, R.W., “Plato`s Phaedrus“, in: Liverpool Classical Monthly 10, 1985.
• Shields, C., “Simple Souls“, in: Wagner, E., Eessays on Plato`s Psychology, Lexington Books, Lanham 2001.
• Steiner, P., Psychê bei Platon, Vandenhoeck & Ruprecht, Göttingen 1992.
• Stocks, J. L., “Plato nad the Tripartite Soul“, in: Mind, 24, 1915.
• Tarán, L., “The Creation Myth in Plato`s Timaeus“, in: Anton, J., Kustas, G.L., Essays in Ancient Greek Philosophy, State University of New York Press, Albany 1971.
• Taylor, A.E., A Commentary on Plato`s Timaeus, Clarendon Press, Oxford 1928.
• Woods, M., “Plato`s Division of the Soul“, in: Proceedings in the British Academy 73, 1987.